OBLEČ PŘÍBĚH: Pulzující město

(z kolekce Obleč příběh)

Začni číst Pulzující město, postapokalyptický thriller o městě, které nezemřelo. Jen se skrylo pod vlastní kůží — a učí se mluvit.

Nikdo už přesně nevěděl, kdy Neratovice zemřely. V protokolech se střídala čísla a zkratky, datum havárie se lišilo podle toho, koho se člověk zeptal. Jen samotné město by možná dokázalo ukázat na hodinu a minutu, kdy naposledy vydechlo. Kdy zhasla světla, rozbily se hodiny na nádraží a přestaly jezdit autobusy.

Psal se rok 2040 a Klára Vinterová stála na začátku mostu přes Labe a měla nepříjemný pocit, že vstupuje do cizího města, které si jen hraje na její dětství.

Pod nohama jí zapraskal kus betonu, který už dávno přestal držet pohromadě a mezi trhlinami se jí jako malé zelené jazyky vysmívala tráva. Zábradlí mostu pokrýval mech a špinavě šedý lišejník, sem tam se ještě dala rozeznat rezavá tabulka s výstrahou, ale nápisy vyžrala léta deště a chemie.

Klára si povytáhla respirátor zpátky přes nos. Ne že by ještě něčemu věřila – oficiální zprávy tvrdily, že toxický mrak je dávno pryč a vzduch v zóně je „podle norem“. Jenže stejné úřady před patnácti lety tvrdily, že uniklá látka L-7 zůstane bezpečně v areálu pronajatých laboratoří na okraji Spolany.

A pak přišly ty záběry. Zastavené záznamy kamer, rozmazané postavy utíkající po mostě, první sanitky, první hlášení o lidech, kteří se vraceli domů a… už to nebyli úplně oni.

Kroky se rozléhaly do ticha nepříjemně hlasitě. Žádný provoz, žádný vzdálený hukot města. Jen vítr, co občas zafoukal mezi torzy lamp, jako by se je snažil marně rozhoupat a pak zas utichl. Na konci mostu stály kdysi první paneláky. Teď je sotva poznala. Balkóny zmizely pod oponou popínavých rostlin, které se vyšplhaly až k poslednímu patru. Místy vypadalo, že dům drží pohromadě už jen jejich kořeny. Okna byla buď rozbitá, nebo tak špinavá, že za nimi nešlo rozeznat vůbec nic. Jen občas Klára zahlédla v odrazu vlastní siluetu – cizinku v černé bundě s batohem a kapucí staženou do čela.

Přitom to tu znala. Nebo si to alespoň myslela.

Vzpomínka přišla nečekaně, jako když se někdo dotkne staré jizvy. Byly jí čtyři, seděla tátovi na ramenou a nebe nad Neratovicemi bylo nízko. Vonělo to tu něčím, co tehdy neuměla pojmenovat – směsí říční vody, mokrého betonu a té trochu sladké, trochu pálivé vůně z továrny, která nikdy nespala. Vracela se s otcem z práce.

„Podívej, Klárko, maminka nám mává z okna,“ ukazoval jí otec na šedý dům s pestrobarevnými deštníky na balkonech. Klára natahovala ruce a chtěla se dotknout toho stejného okna, jako by za sklem skutečně stála máma a čekala jen na ni. Jen ty deštníky zmizely.

Stála na stejném místě, jen o tři desítky let starší a dům vypadal, jako by se každou chvíli měl sesunout sám do sebe. Barevné deštníky dávno spadly, zábradlí se ztratilo pod listím a nápis „Potraviny – smíšené zboží“ nad rohem domu se odlupoval v dlouhých cárech barvy.

Tady někde se jí dětství rozpadlo na černou skvrnu, kterou léta opatrně obcházela. Tátův spěch, mámina taška do půlky zapomenutá v kuchyni, siréna v dálce, kterou nikdo nebral vážně. A pak jen světla sanitek a obyčejná, suchá věta: „Odsud už se nevrátíme, Klárko.“

Zachvěla se, přestože pod bundou měla dvě vrstvy.

Vyndala z kapsy tablet a krátce přejela prstem po displeji. Satelitní mapa zóny se pomalu načetla – šedý flek označující bývalé město, přerušený červenými body: významná místa, kde se něco stalo, kde zmizel signál, kde kdysi našli poslední záznamy z dronů. Vpravo blikala poznámka: Neratovice – subjekt L-7 / terénní šetření – Vinterová.

Ironie. Dívat se na vlastní jméno v řádku, který vypadá spíš jako položka v laboratorním deníku než jako služební cesta novinářky.

Oficiálně tu byla kvůli článku. Neoficiálně kvůli sobě...

Tohle byl teprve začátek.

Zaujalo tě to?

Přečti si celou novelu Pulzující město jako e-book.

Koupit e-novelu Pulzující město

Koupit další produkty