Všechny příspěvky

Někdy večer poznáte podle ticha. Ne podle toho obyčejného — tohle ticho je těžší. Sedne si vám na ramena, jako by čekalo, až si všimnete, že něco je špatně. Za zdí se ozýval dceřin smích. Ale ne ten běžný, roztěkaný, patnáctiletý. Tenhle byl… dutý. Plochý. „Nino?“ zavolala jsem. „Slyšíš mě?“ Ticho se na okamžik napjalo. Pak se ozvalo cvaknutí — vypnutý displej. Tak tiché, že ho člověk zaslechne jen tehdy, když už má strach. Poslední týdny byla jiná. Zavřená v pokoji, kapuce n

Vesmír se dnes prodává po kusech nábytku: slot na orbitě, okno slunečního svitu, přistávací pruh skrz bránu. Já to zprostředkuju. Oblek, úsměv, provize — šup a planeta Heliosu jménem Eirene-b je „čistá“ a moje dluhy mrtvé. Jenže data začala bít. Ne jako bouchnutí, ale jako pravidelný rytmus — tep planety. Zpomalím mapy tisíckrát, desetitisíckrát… a pod mraky se rozsvítí město. Pomalé jako geologie, ale živé až křečovitě. Helios chystá orbitální ohřev: než zákon stihne šeptnou

(Pytlíkovi před dvaceti lety) Když se dnes někdo podívá na manžele Pytlíkovy, vidí relativně stabilní jednotku, která se naučila přežít tchyni, hypoteční sazby, rekonstrukci koupelny i tiché války o dálkový ovladač, aniž by bylo nutné povolat krizového mediátora. Nikdo už si ale nepamatuje, že jejich druhá svatba, ta, kterou dodnes označují jako „náš opravný termín“, začínala poměrně dramaticky a rozhodně ne v duchu romantických filmů, kde si nevěsta ráno češe vlasy u okna a

„Zase nestihnu autobus.“ Jan zabouchl dveře, přehodil si batoh přes rameno a rozběhl se dolů k návsi. Studený listopadový vzduch štípal do tváře. Autobus už stál, motor běžel. Řidič ho zahlédl a počkal. „Dneska nějak nestíháš,“ utrousil. „Děti,“ pokrčil Jan rameny. „Svět se nezboří.“ Řidič si ho chvíli prohlížel. „Svět se nezboří… To říkali vždycky.“ Jan nastoupil a věta mu zůstala v hlavě déle, než čekal. V autobuse seděli ti samí lidé jako každý den. Paní Nováková s taškou,

Koupelna po večerním koupání obvykle bývala plná smíchu, cákanců vody a rychlých nožek klouzajících po dlaždičkách. Ale dnes, když voda utichla a poslední kapky pomalu stékaly po okraji vany, se rozhostilo zvláštní ticho, které Maxovi i Roxy připadalo podezřelé. Stáli vedle sebe, bosí a zabalení do ručníků, a cítili, že se v místnosti něco změnilo. Světlo nad zrcadlem svítilo jako obvykle, jenže jeho záře vytvářela na stěnách dlouhé stíny, které se zdály být větší, než by měl

Podle mého názoru není nejznámějším obrazem světa Mona Lisa od Leonarda da Vinciho ani žádné jiné mistrovské dílo visící ve světových galeriích, před nimiž lidé vážně přikyvují hlavami a tváří se, že přesně chápou, proč je ten obraz tak výjimečný. Nejznámějším obrazem světa je něco mnohem obyčejnějšího, civilnějšího a hlavně každodenního. Pohled na otevřenou lednici, v jejíchž dveřích stojí bezbranné, lehce shrbené stvoření mužského pohlaví a s výrazem hluboké existenciální k

Rok 2570 byl rokem, kdy se sláva stala jen jinou formou osamění, a Irina Tereska to věděla dřív než ostatní, i když by se raději nechala oslepit reflektory, než aby to nahlas přiznala. Když stála na pódiu a přijímala titul Modelky roku, světla jí pálila do očí tak nemilosrdně, až se jí zdálo, že se dívá do bílého prázdna, a potlesk, který se přes sál valil jako vlna, zněl spíš jako vzdálený šum než skutečné uznání. Všichni ji obdivovali, ale málokdo ji skutečně znal, a to v n

Když to oznámili, byla jsem sama v kuchyni a voda v konvici právě začínala tiše syčet, jako by se chystala říct něco důležitého, ale ještě si to na poslední chvíli rozmyslela. Televize běžela jen jako kulisa, obraz se míhal mezi ranními zprávami, počasím a dopravním zpravodajstvím, které se v tu chvíli zdálo směšně nepodstatné. Pak se kamera vrátila do studia a já si všimla, že moderátorka má zarudlé oči a rozmazanou řasenku, což se u lidí, kteří mají číst zprávy s chladnou h

Oslava manželových narozenin byla poměrně náročná. Sud plzeňského piva je téměř vypitý a z kartonu bílého vína zbyl už jen karton. Jsem jediná, komu se po ránu netočí hlava. Kamarádka Mluvící vačice mi ještě pomáhá s úklidem, dáme si kávu a teprve někdy kolem oběda odjíždí. Pak se to u nás začne celé zvláštně zvrhávat. Něco mezi epizodou Studna z Majora Zemana a rodinným dramatem s Jaroslavem Marvanem Poslední mohykán. Otec mých dětí je to dopoledne neklidný. Sedí na pohovce

Ondřej si nejdřív myslel, že jde o obyčejnou školní historku, takovou tu, kterou si lidé vyprávějí s povzdechem a s potutelným úsměvem, když už jsou za ní roky a kdy se z ní stane jen zábavná poznámka u kávy: někdo něco opsal, někdo někoho prásknul, někdo byl vyloučen a někdo jiný se posunul o stupínek výš. Jenže tentokrát mu v tom něco drhlo od první vteřiny – ne jako kámen v botě, spíš jako nesprávně zasunutá figurka do šachové krabice, která vám hned při zavření víka připo

Existují knihy, které otevřete a víte, že vás čeká jen příjemně strávený večer. A pak jsou příběhy, které vás vtáhnou do hry — nebezpečné, promyšlené a napínavé až do posledního tahu. Stín šachovnice, první díl nové krimi série, patří přesně do té druhé kategorie. Krimi, která nezačne u mrtvoly, ale u šifry. A neřeší jen vraha — ale celý mechanismus moci, mlčení a dávné bolesti, které dokážou prorůst maloměstem jako kořeny starého stromu. 🕵️‍♀️ Když vražda není jen zločin… a

Sofie je město plné kontrastů — historických ulic, ruchu velkoměsta a stínů, které se po setmění protahují přes celé bulváry. Právě sem autorka Barbora Walterová Benešová zasadila děj svého zbrusu nového thrilleru Stíny Sofie . A rozhodně nejde o obyčejnou detektivku, která skončí rozpletením jedné záhady. Naopak — Stíny Sofie jsou prvním dílem rozsáhlé série Kolonie GeMo , která spojuje moderní kriminalistiku, napínavou akci i mysteriózní prvky ukryté hluboko v minulosti.

Moře toho rána nehučelo. Jen dýchalo. Dlouhé, těžké nádechy přicházely z hlubin a rozbíjely se o černé sopečné skály pod útesy ostrova Arcanum. Voda byla tmavá jako roztavený kov a vítr, který přecházel přes hřbety skal, nesl pach soli, vlhkého kamene a něčeho ostrého, kovového. Ostrov byl tichý. A přesto napjatý. Přistávací dráha pod budovou nemocnice byla zalitá bledým světlem. Beton byl popraskaný, místy nasáklý starými tmavými skvrnami, které už déšť nedokázal smýt. Nad n

Pokud by existovala soutěž o nejvýraznější osobnost českých domácností, Babička Růžena by vyhrála bez toho, aby se o to vůbec snažila. Stačí, aby se objevila na zápraží ve svém legendárním županu, natáčkách a chlupatých pantoflích – a svět kolem okamžitě zpozorní. Ne proto, že by chtěla dělat dojem. Ona totiž je dojem. A zároveň výstraha. Růžena je chůze v podobě jednoho velkého „Tak tohle teda ne.“ Mluví nahlas, myslí nahlas a její pravda má sílu, která by probudila i souse

Babička Růžena seděla na plastové židli před domem, v županu uvázaném tak ledabyle, že sousedé radši koukali do země. V jedné ruce cigáro, v druhé sklenka vína. Bylo devět ráno. „Ráno bez kafe je jako večer bez vína – zbytečný,“ zabručela, popotáhla kouř a jedním prstem poklepala na okraj šálku. Kafe měla černé tak, že by v něm šlo barvit boty. V tu chvíli se z horního konce ulice ozval výkřik, který přebil i televizi za oknem. „Lidi! Někdo mi ukradl koláááč!“ ječela paní Váv

Vilda. Jméno, které se u nás ve Storile už stalo pojmem. Chronicky otrávený puberťák, který má ve tváři neustále výraz: „Nadšení? Neznám. A ani nechci poznat.“ Jeho životní energie osciluje kolem úrovně vybité baterky a školní docházku považuje za formu společensky tolerovaného mučení. Přesto — nebo právě proto — si získal tisíce fanoušků. Vilda totiž říká nahlas to, co si spousta lidí jen myslí. Bez filtru, bez snahy se zavděčit, bez nutnosti působit mile. A tak vznikly Vild

Vilda je chronicky otrávený puberťák, který má energie asi tolik jako mobil na jednom procentu. Svět ho unavuje, lidi ho rozčilují a školu považuje za životní trest. A právě díky tomu vznikají jeho komiksy — suché, cynické a až bolestně pravdivé.

(z kolekce Obleč příběh) Začni číst Pulzující město, postapokalyptický thriller o městě, které nezemřelo. Jen se skrylo pod vlastní kůží — a učí se mluvit. Nikdo už přesně nevěděl, kdy Neratovice zemřely. V protokolech se střídala čísla a zkratky, datum havárie se lišilo podle toho, koho se člověk zeptal. Jen samotné město by možná dokázalo ukázat na hodinu a minutu, kdy naposledy vydechlo. Kdy zhasla světla, rozbily se hodiny na nádraží a přestaly jezdit autobusy. Psal se ro

Tehdy, v době, kdy se bohové ještě procházeli po březích Nilu, se řeka toho rána leskla jako čepel — tichá, napjatá, jako by věděla, že dnes se rodí někdo, kdo jednou změní tvář celé říše. V ohbí řeky, v posvátném městě Vasetu, se ozval ostrý výkřik novorozeného dítěte. Královna Ahmose tiskla dceru k hrudi a i služebnice kolem ztichly: byla drobná, ale v jejích očích se zablesklo něco, co nepatří do pohledu novorozeněte. „Hatšepsut,“ zašeptal faraon Thutmose I., když k ní p

A PAK SE ZŘÍTILO NEBE Nový katastrofický román o konci světa, který začíná zcela obyčejným dnem Jak by vypadal konec světa, kdyby se odehrál právě teď – mezi kávou v kanceláři, ranní dopravní špičkou a rodinným výletem na Koněpruských jeskyní? Nový román Barbory Walterové Benešové – A pak se zřítilo nebe , na tuto otázku odpovídá děsivě realisticky. ☄️ Zkáza přichází z nebe Na Zemi míří asteroid o průměru patnáct kilometrů – dvojče tělesa, které kdysi vyhubilo dinosaury.Podle