OBLEČ PŘÍBĚH: Zbraň bez pojistky

Moře toho rána nehučelo. Jen dýchalo. Dlouhé, těžké nádechy přicházely z hlubin a rozbíjely se o černé sopečné skály pod útesy ostrova Arcanum. Voda byla tmavá jako roztavený kov a vítr, který přecházel přes hřbety skal, nesl pach soli, vlhkého kamene a něčeho ostrého, kovového. Ostrov byl tichý. A přesto napjatý.

Přistávací dráha pod budovou nemocnice byla zalitá bledým světlem. Beton byl popraskaný, místy nasáklý starými tmavými skvrnami, které už déšť nedokázal smýt. Nad ní se tyčila kontrolní věž, jejíž skla odrážela šedé nebe.

Čtyři postavy stály proti sobě. Druhá generace agentů.

Bylo jim sotva dvacet let. Těla měli vytesaná pohybem, svaly pevné a pružné, šlachy napjaté jako struny. Každý z nich nesl v sobě něco navíc – drobný genetický zásah, který měl být vylepšením. Rychlejší přenos nervových impulsů. Zesílená svalová vlákna. Potlačená únava. Zesílené čichové a sluchové receptory. U některých i drobná toxická úprava slin. Věda jim dala víc. Ale otázkou bylo, co jim vzala.

„Začněte,“ zazněl z reproduktoru klidný hlas mistra Lee.

V tu chvíli se vzduch změnil. Ray vyrazil první. Nepohnul se jako člověk. Spíš jako stín, který náhle získal tvar. Štěrk pod jeho chodidly vystřelil do stran a během vteřiny byl u soupeře. Úder loktem, otočka, sevření zápěstí — kloub povolil s ostrým, čistým prasknutím.

Protivník se nezhroutil. Zasmál se. Ten smích byl krátký, suchý, bez stopy bolesti.

Vrhl se zpět. Těla do sebe narážela s tvrdostí, která už nepřipomínala výcvik. Byl to lov. Instinktivní, syrový, zbavený hranic. Prach se zvedal do vzduchu a vítr jej rozfoukával jako dým nad bojištěm.

Na vyvýšené terase se Stella opírala o kovové zábradlí. Monitor před ní zobrazoval pulzující grafy – srdeční rytmus, hladiny adrenalinu, kortizol, aktivaci limbického systému. Křivky stoupaly. Příliš rychle.

„Zpomalte,“ pronesla do mikrofonu.

Nikdo ji neposlechl. Leon, nejvyšší z agentů, se odrazil od země s nepřirozenou prudkostí. Koleno dopadlo na soupeřův hrudník. Ozval se tlumený zvuk, jaký lidské tělo vydává jen jednou. Tentokrát nebyl součástí simulace. Tělo zůstalo ležet.

Na okamžik se vše zastavilo. Vítr, moře, pohyb. Ray zvedl hlavu směrem k věži. V jeho očích nebyl šok. Byla tam jiskra. Ne vítězství. Něco temnějšího.

Leon si klekl k nehybnému tělu. Prsty přejel po krvi, která mu zůstala na kůži. Zadíval se na ni se zvláštním soustředěním, jako by studoval nový odstín barvy. Pak si ji bez zaváhání přiblížil ke rtům.

Stella prudce vstala.

„Tohle už není výcvik,“ zašeptala a přísně pohlédla na mistra Lee. Stál vedle ní , ruce založené za zády, tvář téměř bez výrazu.

„Je to evoluce,“ odpověděl tiše.

„Je to ztráta kontroly.“

Lee mlčel. Jen jeho prsty se na okamžik pevněji sevřely.

Dole na ploše se ozval další úder. Smích. Krátké zadýchané výkřiky, které nezněly jako bolest, ale jako vzrušení. Instinkt se probouzel.

Kathy seděla stranou na nízkém kamenném bloku, v místě, kde se hladký beton přistávací dráhy začínal drolit a tiše přecházel v jemný, temně černý sopečný písek. Působila nehybně, téměř jako součást krajiny; jen vítr jí vytrvale cuchal vlasy a vháněl prameny do tváře, aniž by je odhrnula. Dotýkal se jí stejně samozřejmě jako vzduch, jako by jeho chlad patřil k ní. Předklonila se a konečkem prstu pomalu rýsovala do vlhké země první oblouk — táhlý, soustředěný tah. Pod něj přidala druhý, vyšší, napjatější, který se nad tím prvním vzdouval jako hrozba i příslib zároveň. Vlna.

Zůstala chvíli bez pohybu, prst zabořený v chladném písku. Zavřela oči. V hlavě jí hučelo moře — ne to, které se pod útesy tříštilo o skály, ale jiné, hlubší a vytrvalejší, jako by vyvěralo z jejích vlastních útrob. Slyšela ho i v noci, když byl vzduch bezvětří a hladina hladká jako sklo. Tichý, neodbytný šepot, který jí pod kůži zaséval přesvědčení, že svět je křehký, téměř lámavý. A že jen síla, chladná a nemilosrdná, dokáže obstát proti přílivu.

„Musí být silnější,“ zamumlala spíš sama pro sebe než komukoli jinému.

Ray k ní došel téměř neslyšně. Na předloktí mu zaschla krev a v ostrém slaném vzduchu se leskla tmavým, téměř kovovým odleskem.

„Zase to kreslíš?“ zeptal se tiše.

Kathy přikývla, aniž by vzhlédla. Nad vlnu přidala křídla — ostrá, roztažená, s hranami, které nebyly ani čistě ochranné, ani vyloženě útočné. Ten tvar působil obojím zároveň.

„Jinak ho pohltí,“ řekla.

„Koho?“

Teprve teď se na něj podívala. V očích měla cosi nového — ne šílenství, spíš přetlak, jako když se voda zvedá za hrází a hledá cestu ven.

„Nás.“

V tu chvíli se za nimi ozval prudký náraz. Jeden z agentů mrštil druhým o betonovou stěnu takovou silou, že se zvedl oblak prachu a vzduchem se rozlehl tupý, krátký zvuk praskající lebky. Nikdo nezasáhl. Ostatní stáli kolem a sledovali scénu s podivnou soustředěností. A pak se jeden po druhém usmáli. Ten úsměv nebyl hlasitý ani výsměšný. O to víc působil cize.

Stella pocítila, jak jí po páteři přeběhl studený proud. Měli být štítem světa. Místo toho začínali nacházet zalíbení ve vlastní převaze. Pod útesy se moře znovu vzdulo a vítr zesílil, nesl s sebou jemnou slanou tříšť, která štípala do očí a lepila se na kůži.

Kathy se zvedla. Špička její boty přejela přes kresbu a na okamžik ji rozmazala, jako by chtěla symbol pohřbít. Pak si znovu klekla a začala znovu, tentokrát s větší jistotou. Vlna byla vyšší, těžší. Křídla otevřenější. Zobák ostřejší. Pták už nepůsobil jako obránce. Spíš jako síla, která se rozhodla zaútočit první. A moře pod ním nebylo hrozbou.

Bylo protivníkem a výzvou zároveň.

_____________

Moře bylo toho dne klidné — až podezřele. Hladina se jen líně převalovala a odrážela světlo v matných záblescích, jako by se nic nemělo stát. A právě ten klid působil nejhrozivěji. Zásobovací člun se blížil k molu stejně jako každé dva týdny. Nízká loď s oprýskaným nátěrem, kontejnery naskládané na palubě, čtyřčlenná posádka. Muži, kteří o ostrově nevěděli nic — a nikdy vědět neměli. Věřili, že vozí materiál pro odlehlou výzkumnou stanici. Léky, techniku, potraviny. Rutinu.

Na molu stáli čtyři agenti — Ray, Leon, Billy a Sam. Postavy klidné, vyrovnané, připravené. Měla to být obyčejná kontrola.

„Jen prověření nákladu,“ zazněl mistrův hlas z vysílačky. Zněl vyrovnaně, téměř lhostejně. Jen on sám cítil v hrudi napětí, které nemělo konkrétní jméno, ale nedalo se ignorovat.

Jakmile loď dosedla k molu, Leon se odrazil dřív, než se bok dotkl pneumatik. Dopadl na palubu lehce, pružně, s téměř elegantní samozřejmostí.

„Kontrola,“ pronesl stroze.

Kapitán přikývl, ruce ještě položené na kormidle. „Samozřejmě, jako vždy—“

Větu nedokončil.

Sam ho chytil za límec a prudce jej přitiskl ke kovové stěně kabiny. Síla, kterou použil, byla zbytečná. Přehnaná. Ozvalo se krátké, ostré zapraskání, které nepatřilo kovu.

Ray se prudce otočil. „Same…“

Pozdě.

Kapitánovo tělo sklouzlo k zemi, kolena se podlomila, hlava zůstala nepřirozeně nakloněná. Oči měl otevřené, nepřítomné. Ústa pootevřená, jako by chtěl ještě něco říct.

Na palubě se rozhostilo ticho, těžké a lepkavé. Jeden z námořníků udělal krok vzad. Pak vykřikl. A ten výkřik spustil lavinu.

Agrese nepřišla jako rozhodnutí. Byla rychlá, instinktivní, téměř živočišná. Jako když se něco utrhne z řetězu. Leon popadl jednoho z mužů za paži a bez námahy ho zvedl nad palubu. Muž kopal nohama ve vzduchu, snažil se nadechnout, jeho prsty se marně snažily zachytit Leonovo zápěstí.

„Prosím—“ vydechl.

Leon ho pustil.

Tělo dopadlo do vody s dutým šplouchnutím. Hladina se na okamžik zavřela a pak se kolem rozlila tmavá skvrna, která se pomalu rozšiřovala jako květ otevřený pod hladinou. Billy se zasmál — krátce, téměř potěšeně, jako by právě sledoval dobře provedený trik.

Ray chtěl situaci zastavit. Opravdu chtěl. Jenže cítil, jak mu srdce buší stále rychleji, jak se mu zužují zornice a svět kolem se zostřuje do bolestné jasnosti. Pach strachu byl všudypřítomný, těžký a sladce kovový. Slaný vzduch se proměnil v hustý oblak adrenalinu.

Poslední z námořníků vytáhl nůž. Ruka se mu třásla. Byl to zoufalý, lidský pokus přežít.

Ray ho odzbrojil během jediného pohybu. Zápěstí mu zkroutil tak prudce, že kost prorazila kůži a bílý úlomek se na okamžik zaleskl mezi proudem krve. Muž zařval — vysoký, syrový zvuk. Ten křik se Rayovi zaryl pod kůži. Byl jako jiskra v suchém lese.

Ucítil nával horka, prudkou vlnu energie, která mu zaplavila svaly a zatemnila poslední zbytky rozumu. Síla v něm chtěla ven, chtěla být dokončena. Sevřel mužovu šíji. Krk povolil s tlumeným lupnutím.

A na palubě zůstalo jen ticho, přerušované pravidelným šploucháním vody o bok lodi.

--------

Na kontrolní věži Stella zbledla.

„Zastavte to!“ vyhrkla do mikrofonu. Nikdo neposlouchal. Lee sledoval obraz bez mrknutí oka. Na palubě se vše odehrálo během necelých třiceti vteřin.

Čtyři mrtví a zásobovací loď potřísněná krví. A agenti stáli mezi těly jako po dokončené práci. Neotřásli se. Neptali se. Jen dýchali. Hluboce.

Kathy stála opodál, opřená o kovový sloup mola. Nezasáhla. Jen sledovala, jak krev pomalu stéká mezi dřevěná prkna do vody. Moře ji přijímalo bez odporu.

„Vidíš?“ zašeptala, když k ní Ray došel. Jeho ruce byly ještě teplé.

„Co?“ vydechl.

„Vlna vždycky vezme, co je slabé.“

Ray na ni pohlédl. „Tohle nebylo nutné.“

Její oči se rozšířily. „Nutné?“ usmála se. „Nutné je přežít.“

Klekla si a prstem do čerstvé krve na dřevě molu nakreslila tvar. Oblouk. Další oblouk. Vlna. Pak nad ni přidala křídla. Tentokrát větší. Ostřejší. S drápy.

„Musí být silnější než voda,“ řekla klidně.

„Kathy…“

„Jinak nás svět utopí.“ Její hlas byl tichý. Ale pevný.

Stella zavřela oči. „Tohle není obrana,“ zašeptala.

Mistr Lee dlouho mlčel. Na obrazovce Leon zvedl hlavu a rozhlédl se po horizontu. Vítr mu cuchal vlasy. Krev mu stékala po prstech. A on se usmíval.

„Tohle je zbraň,“ řekl Lee nakonec.

Stella se na něj otočila. „Bez pojistky.“

Lee smutně přikývl.

Moře bylo opět klidné. A právě proto působilo děsivěji než kdy dřív. Večer toho dne byla loď potopena. Oficiální zpráva hovořila o nehodě. Bouře. Mechanické selhání. Jen Arcanum znalo pravdu.

Kathy stála na útesu a hleděla do temnoty. V rukou svírala kus uhlíku, kterým kreslila do kamenné zdi. Vlna. A z ní se rodící plamenný pták. Tentokrát se jeho zobák otevřel. Ne ke zpěvu. Ale k útoku. Vítr jí cuchal vlasy a ona se usmívala do tmy. A někde hluboko uvnitř ostrova začalo něco praskat.

----------

Ostrov byl v noci klidný — až nepřirozeně. Hladina moře se zvedala a znovu klesala v pravidelném, téměř lhostejném rytmu, jako by se nic nestalo, jako by krev, která ještě před pár hodinami zbarvila molo, už dávno odnesl příliv a skály opět ztuhly do své věčné, chladné netečnosti. Ticho však nemělo nic společného s mírem. Bylo hutné, napjaté, plné nevyřčených důsledků.

Uvnitř hlavní budovy vrhalo šest monitorů do místnosti bledé, nemocniční světlo. Křivky na obrazovkách pulzovaly v nepravidelných vlnách, jejich rytmus byl roztěkaný, přerývaný, neschopný návratu k normálu. Biometrické údaje druhé generace se od incidentu nezklidnily. Hladiny adrenalinu zůstávaly zvýšené, mozkové vzorce setrvávaly ve stavu trvalé bojové pohotovosti — dokonce i ve spánku, jako by jejich těla odmítala připustit možnost odpočinku.

Thomas Lee seděl před obrazovkami, prsty propletené před ústy, lokty opřené o stůl. Šálek kávy před ním dávno vychladl; na hladině se vytvořil tenký matný film. Všiml si toho, ale nepohnul se. Nepil.

„Tohle už není adaptace,“ pronesla Stella tiše. Její hlas postrádal hněv; byla v něm únava, hluboká a vyčerpávající. „Je to degenerace.“

Na jednom z monitorů Leon přecházel po ubikaci sem a tam, kroky krátké a prudké. Zornice měl rozšířené, dlaně sevřené v pěst tak pevně, až mu bělely klouby. Dva další agenti seděli na postelích, skláněli hlavy k sobě a tiše se smáli něčemu, co kamery nedokázaly zachytit.

„Překročili jsme hranici,“ pokračovala Stella. „Zvířecí sekvence přebírají kontrolu. Empatie je potlačena. Reakce jsou čistě instinktivní.“

Lee dlouho mlčel. V odrazu monitorů se jeho tvář zdála ostřejší, tvrdší, než ve skutečnosti byla. Venku zesílil vítr a okna nepatrně zadrnčela.

„Kdybychom zasáhli dřív…“ začala Stella, ale hlas jí zeslábl.

„Ne,“ přerušil ji klidně, aniž by odtrhl pohled od obrazovek. „Udělali jsme přesně to, co jsme chtěli. Chtěli jsme zbraň.“

Na okamžik zaváhal, sotva postřehnutelně. Jeho čelist se napjala.

„A máme ji.“

Stella se na něj zadívala. „A co teď?“

Lee přesunul pohled na monitor, kde Leon náhle udeřil pěstí do kovové skříně. Kov se pod nárazem promáčkl, zvuk rezonoval i přes reproduktory.

Lee si pomalu vydechl.

„Zbraně bez pojistky,“ řekl tiše, „se nenechávají ležet.“

A pak se rozhodl.

----------

Kathy seděla na podlaze své místnosti, zády opřená o chladnou zeď. Před sebou měla rozložený papír, jehož okraje se lehce zvedaly v průvanu proudícím z nedovřeného okna. Uhlík jí zanechával tmavé šmouhy na prstech i pod nehty, ale nevšímala si toho. Znovu a znovu kreslila tentýž tvar, jako by jej potřebovala vyladit do dokonalosti. Nejprve oblouk, pak druhý, vyšší a těžší. Vlna. A z ní se rodící pták. Tentokrát byla vlna mohutnější, temnější, téměř hrozivá. A pták nad ní větší, s tělem napjatým k výpadu. Jeho křídla nebyla jen otevřená — byla připravená.

„Musí být silnější,“ šeptala si téměř neslyšně. „Musí být rychlejší. Musí být krutější.“

Dveře se otevřely tak tiše, že se závěs jen nepatrně pohnul. Ray vstoupil bez zvuku, ale přesto s sebou přinesl napětí, které viselo ve vzduchu od odpoledne. „Neměla bys být sama,“ řekl.

„Nejsem,“ odpověděla bez toho, aby se otočila. Hrot uhlíku dál klouzal po papíře.

Ray udělal několik kroků blíž. „Kathy… to, co se stalo na lodi…“

„Bylo to nutné,“ přerušila ho klidně.

„Nebyla to hrozba,“ namítl tiše.

Teprve tehdy se otočila. Její pohled byl jasný, soustředěný, bez náznaku lítosti nebo pochybnosti. Jen pevné, neochvějné přesvědčení. „Svět je hrozba,“ řekla.

Ray ucítil, jak mu po zádech přeběhl chlad, přestože mu krev stále pulzovala v žilách a tělo vibrovalo přebytkem síly. V jejích slovech bylo cosi, co ho znepokojovalo víc než prasknutí kostí na palubě nebo kovová pachuť krve ve vzduchu.

Najednou se její výraz nepatrně změnil. Jako by se na okamžik vzdálila. Oči se jí zamlžily a pohled sklouzl někam za jeho rameno, do prostoru, který byl prázdný. „Slyšíš to?“ zašeptala.

„Co?“ zeptal se.

„Moře.“

Ray naslouchal. Slyšel jen vítr, který se opíral do budovy a občas zaskřípal okenní rám. Nic víc.

-----------

O půlnoci byli agenti druhé generace svoláni do starého podzemního sektoru, kde se dříve testovaly první prototypy výcvikových programů. Betonové chodby tam byly užší, světla chladnější a ozvěna každého kroku tvrdší než kdekoliv jinde na ostrově.

„Noční simulace,“ zazněl rozkaz.

Nikdo neprotestoval. Byli vycvičeni reagovat bez otázek, bez zaváhání. Byli vždy připraveni. A tentokrát v nich bylo cosi navíc — napjaté očekávání. Leon se usmíval, téměř nedočkavě. Billy si protahoval ramena, Sam si promnul klouby, jako by šel na sportovní zápas, ne do podzemního komplexu.

Kathy ani její sestra Caroline mezi nimi nestály.

Lee rozhodl, že zůstanou v hlavní budově pod záminkou pozorování biometrických dat. Oficiálně kvůli jejich nestabilní hladině hormonů, neoficiálně proto, že si všiml něčeho, co nedokázal pojmenovat. Něčeho, co se v jejich očích lišilo od ostatních. Druhá generace šla dolů bez obou dívek.

Těžké kovové dveře se za agenty zavřely s dunivým nárazem, který se rozlehl šachtou jako vzdálený výstřel.

V kontrolní místnosti se jejich osobní kamery aktivovaly jedna po druhé. Na monitorech se objevily úzké chodby, surový beton, potrubí táhnoucí se podél stropu, stíny, které se hýbaly spolu s nimi.

Pak ticho.

Lee si přitiskl mikrofon k ústům. Jeho hlas byl klidný, téměř monotónní. „Postupujte podle plánu.“

Stella stála vedle něj. Ruce měla sevřené tak pevně, až jí zbělely klouby, ale nepromluvila. Jen sledovala obraz.

Na jednom z monitorů náhle zablikalo červené světlo. Nebyl to alarm. Byl to časovač. Stella prudce nasála vzduch. Lee zůstal nehybný.

„Je to past!“ ozval se hlas jednoho z agentů. V tom výkřiku už nebyla agrese ani nadšení. Jen náhlé, syrové poznání.

První detonace otřásla konstrukcí. Obraz se zachvěl, kamery ztratily stabilitu.

Druhá exploze přišla téměř okamžitě. Betonový prach zaplnil záběr, světla zhasínala.

Třetí detonace.

Pak další.

Na monitorech se střídaly rozmazané záběry padajících těl, útržky stropních konstrukcí, praskající čočky. Výkřiky se mísily s kovovým rachotem a tlumenými nárazy.

A pak už jen statický šum. Jedna kamera po druhé zhasla.

Zůstala jen černá obrazovka.

Ticho, které následovalo, bylo těžké a definitivní.

Lee pomalu odložil mikrofon. Jeho prsty na okamžik zůstaly položené na stole, jako by se potřeboval ujistit, že je stále pevný.

Stella se sesunula na židli. Neplakala. Jen hleděla na temné monitory, jako by čekala, že se obraz znovu rozsvítí, že někdo zaklepe na kameru a zvedne ji zpět do záběru.

Nestalo se.

Obrazovky zůstaly černé.

Tentokrát navždy.

------

Na útesu za domem stálo pět postav v jediné, téměř obřadní řadě. Nebylo co pohřbívat — žádná těla, žádné hroby, jen prázdnota pod nimi — a přesto to byl jejich způsob, jak vzdát úctu těm, kteří padli. Vítr jim rval oblečení a bičoval tváře slanou tříští. Moře pod útesem burácelo a naráželo do skal s dravou naléhavostí, jako by samo chtělo vyřvat jména mrtvých.

Mistr Lee a Bobby jeden po druhém pouštěli do větru červené okvětní lístky růží. Lístky se na okamžik zachytily v proudu vzduchu, pak se zlomily a snášely dolů, až zmizely v rozbouřených vlnách. Stella stála o krok stranou, ramena napjatá, třásla se zimou i žalem, který si nedovolila projevit nahlas. Caroline mlčky sledovala, jak červené body mizí v šedé vodě, její pohled byl klidný, téměř prázdný.

Kathy se objímala pažemi, jako by si chtěla udržet teplo, a zároveň si podvědomě přejížděla dlaní po vlastním břiše. Ten pohyb byl sotva znatelný, krátký a opakovaný. Nikdo si ho nevšiml. Ani mistr, který hleděl do temnoty. Ani Stella, ponořená do vlastního ticha. A už vůbec ne Caroline.

Byl to konec druhé generace. A Arcanum poprvé poznalo smrt, která nebyla experimentem ani statistikou.

Mistr stál nehnutě, tvář napjatou a tvrdou a oči v šeru nečitelné. Vítr mu cuchal vlasy, ale on to nevnímal. V hlavě mu vířila jediná otázka, vytrvalá a neodbytná: dokáže ještě někdy přesvědčit sedm států, aby projekt znovu oživily? A pokud ano — bude mít právo to udělat?

Lze znovu postavit něco, co se už jednou rozpadlo v prach?

Kathy se jako první odvrátila od útesu. V ruce svírala kus uhlíku, který si přinesla z budovy. Ještě té noci vyryla do chladného kamene nový znak — oblouk vlny a z něj stoupajícího ptáka s roztaženými křídly. Tentokrát však jeho silueta nepůsobila jako útok. Spíš jako tiché varování vytesané do skály.

Arcanum poprvé okusilo vlastní selhání.

A svět o tom neměl nikdy vědět.

Tohle byl teprve začátek.

Zaujalo tě to?

Přečti si celý román "GeMO: Stíny Sofie" jako e-book.

Koupit e-book GeMO: Stíny Sofie

Koupit e-book A pak se zřítilo nebe

Koupit další produkty

Koupit další produkty