OBLEČ PŘÍBĚH: GeMO Stíny Sofie

„Nic není takové, jak se zdá na první pohled. Skryté tajemství každého objektu a každé osoby čeká, aby bylo odhaleno pouze těmi, kteří mají odvahu hledat dál než jen na povrchu."

Louisa May Alcott

Giresun, Turecko

Květen 2020

Moře naráželo do skalnatého pobřeží v pravidelném rytmu. Slunce se lámalo na hřebenech vln, jako by někoho lákalo na koupání a drink pod slunečníkem. Jenže tahle pláž byla prázdná. Žádní turisté, žádné stánky, žádná hudba. Jen vítr, odpadky a ticho.

Na konci pláže stála stará továrna. Oprýskané zdi, slepá okna, zrezivělá vrata. Kdysi tu kožešnická výroba živila půl kraje, dnes byla budova jen šedou kostrou na pobřeží. Před časem ji koupil nový majitel. Místní doufali v práci – místo toho začaly k továrně jezdit černé dodávky se zatmavenými skly. Dovnitř vjely, po chvíli zase odjely. Nikdo nevěděl, co se děje uvnitř. Jen to, že odsud už nikdo ven nechodí.

Uvnitř ale mrtvo nebylo.

V úzké betonové chodbě se ozývaly tlumené kroky. Čtyři muži postupovali vpřed, jako by měli dost času. Na sobě měli dlouhé bílé pláště přetažené přes hlavu a na očích sluneční brýle, které v téhle tmě působily směšně – kdyby zároveň nebyly tak děsivé. Zpod plášťů jim vyčnívaly samopaly AK-47, kov matně odrážel světlo z rozbitých zářivek.

Před nimi klopýtala dívka se svázanýma rukama. Provazy ji řezaly do zápěstí a šátek přes oči páchl potem a plísní. Nos měla ucpaný, každé potáhnutí jen posouvalo hlen níž po horním rtu. Nemohla si ho setřít, ruce měla pevně stažené za zády.

Za ní šly další tři. Neznala je. Viděla je jen na pár vteřin, když v jejich společné cele rozsvítili světlo, než jim zavázali oči. Všechny měly krátké sukně a přiléhavé topy – stejný večerní outfit jako ona. Včera v noci v klubu to bylo normální. Tady to byl důvod, proč skončily v téhle chodbě.

Harika si pamatuje jen útržky. Milý usměvavý kluk, co jí kupoval drinky a nabídl doprovod domů. Černá dodávka, která zastavila kousek od nich. Stín s dlouhou kovovou trubkou v ruce. Lehké bodnutí do ramene, tma. A pak probuzení na studené podlaze vedle dalších tří děvčat, která měla úplně stejný příběh. Fešák v baru, černá dodávka. Ticho.

Hlaveň samopalu ji zastavila uprostřed kroku. Do odhaleného ramene do ní narazilo další děvče, které muselo dostat stejný pokyn. Harika cítila, jak se třese. Studená kůže se jí lepila na vlastní paži.

„Rozvažte jim oči,“ ozval se před nimi tvrdý hlas v angličtině.

Rozuměla mu. Školu sice musela předčasně ukončit, protože rodina potřebovala peníze, ale pár let v lavici strávila. Zářivky nad nimi zapraskaly a ozářily dlouhou místnost s mokrými zdmi. Tenký provázek jí sjel z hlavy a šátek spadl na zem.

Musela přivřít oči. Ostré bílé světlo jí vypálilo do sítnice šmouhy, než se obraz zaostřil.

Stál před ní muž v matně fialové kápi. Pod kapucí mu splývaly prošedivělé vlasy. Na první pohled obyčejný chlap kolem padesátky, ramena pořád široká, nos mírně křivý. Kdyby ho potkala v baru v civilu, ani by si ho nevšimla. Jenže tady, obklopený ozbrojenými gorilami, vypadal jako někdo, kdo rozhoduje o cizích životech zcela samozřejmě.

Přistoupil k ní tak tiše, až měla pocit, že se jeho chodidla země ani nedotýkají. Pramen jejích vlasů jí sklouzl do obličeje, on jí ho hřbetem ruky odhrnul.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se chraplavě.

„Harika,“ vydechla.

Přejel jí prsty po tváři a ustoupil o krok, aby si prohlédl i ostatní děvčata. Už se jich nedotýkal, jen je prohlížel. Obličeje, paže, boky. Zastavoval se u jemné pleti bez vrásek, u očí, které ještě nikdo nestačil unavit.

Studená voda na podlaze jí prosakovala mezi prsty u nohou. Zdi byly celé mokré a z prasklin ve stropě v pravidelném rytmu odkapávaly velké kapky vody. Místnost páchla vlhkem, potem a strachem.

„Teď jim sundejte šaty,“ řekl muž v kápi a otočil se zády. Jako by jim tím chtěl dopřát iluzi soukromí.

„Ne… prosím, ne,“ vyhrkla Harika a pokusila se ucuknout rameny.

Muži v bílých pláštích neřekli ani slovo. Látka jejího třpytivého tílka se pod čepelí nože tiše roztrhla. Cítila, jak jí kus po kuse mizí oblečení z těla. Jedna z dívek vedle ní se rozkřičela tak, že Hariku píchlo v uších. Ozvala se rána – a křik se změnil v přerývaný pláč.

Stačilo pár vteřin. Stála tam nahá, rozklepaná, se svázanýma rukama. Nechutné pohledy, tichý smích. Jeden z mužů po ní vztáhl ruku, ale přísný pohled muže ve fialovém ho zarazil.

„Mistře Feregasi?“ ozvalo se ode dveří turecky. Další zakuklenec s brýlemi se sklonil v úkloně. „Šéf je tady. Čeká v hale.“

Muž v kápi – mistr Feregas – pokynul, aniž by se otočil. „Řekněte mu, že budu hned hotov. Mám pro něj možná dobrou zprávu.“

Posel zmizel. Feregas pohlédl zpátky na Hariku.

„Je skoro jako ona,“ utrousil jeden z mužů, který držel nůž.

„Vypadá podobně, ale není to ona,“ povzdechl si Feregas. „Kůži má moc světlou. Ale myslím, že si ji šéf stejně nechá.“

Slovo ona viselo ve vzduchu jako další nevyřčená hrozba. Harika netušila, komu se má podobat – a proč kvůli tomu skončila tady.

Feregas k ní přistoupil tak blízko, že cítila ostrý, těžký pach jeho kolínské.

Zvedl ruku. Prsty roztáhl, jako by držel neviditelný míček a pomalu s nimi začal kroužit.

Nejdřív necítila nic. Pak se jí v břiše něco pohnulo.

Bolest přišla jako rána. Ostrá, hluboká, spalující. Jako by jí někdo chytil vnitřnosti do obrovské ruky a začal je kroutit. Lapala po dechu, křeč jí vystřelovala z břicha do hrudi, do zad, do nohou. Z hrdla jí vyšel přidušený výkřik, oči se jí zalily slzami. Svět se rozmazal do bílošedé šmouhy.

Feregas pokračoval v pomalém pohybu ruky. Každý jeho nepatrný pohyb jako by její bolest ještě utahoval.

Trvalo to jen pár vteřin. Pro Hariku to byla věčnost. Zhroutila se na bok, čelo udeřila o beton a svět kolem zhasl.

Mistr Feregas spustil ruku zpátky, lehce prsty zakmital, jako by je probouzel z křeče a ruka vklouzla zpět do širokého rukávu. Ani se na ni znovu nepodíval.

„Polijte ji vodou a oblékněte,“ řekl klidně. „A jestli na ni někdo sáhne, tak si to s ním vyřídím osobně.“

Obrátil se k odchodu. Lem jeho fialového roucha lehce šustil po podlaze.

Jeden z mužů se uchechtl. „Takhle člověka zlomit bez doteku… to dokáže jen mistr Feregas,“ procedil mezi zuby a zmizel pro vědro.

Ledová voda Hariku probrala. Zalapala po dechu, jako by se vynořila z hloubky. V první vteřině čekala další vlnu bolesti. Nepřišla. Zůstala jen slabost a chvění.

Někdo jí srovnal končetiny, zvedl ji a přehodil přes rameno jako pytel. Chodba se znovu rozezněla kroky. A moře venku dál naráželo do skal, jako by se nic nedělo.

1.

Sofie, Bulharsko

Červen 2020

Drobné vodní kapičky nasáklé chlórem se rozstříkly po perforované dlažbě kolem plaveckého bazénu. Alietta vklouzla pod hladinu téměř ukázkovou šipkou. Uplavala pod vodou pár mocných a dlouhých temp a potom se vynořila, aniž by ztratila na rychlosti. Nadechla se a silná vůně chloru jí proběhla průdušnicí až do plic. Znovu zabrala pažemi. Jedno přehození ramenem a nádech. Druhé přehození rukou přes rameno. Další tempo a znovu nádech.

Pokaždé, když vystrčila ucho z vody, slyšela, jak ji Lora ze břehu povzbuzuje. Kamarádčiny bosé nohy pleskaly po mokré dlažbě bazénu.

„Pojď, Ali, pojď!“ křičela, jak nejhlasitěji dokázala, a své povzbuzování doprovázela dunivým tleskáním.

Alietta koutkem oka zahlédla, že jí ke stěně bazénu zbývá posledních pár metrů a pokusila se zrychlit. Cílová rovinka. Na poslední chvíli chtěla ještě vylepšit čas. Když se dotkla stěny, nohy volně spustila pod sebe a nechala je jen tak viset a komíhat se ve zčeřené vodní hladině. Levou rukou se chytila za nerezové madlo skokanského můstku a pravou si stáhla plavecké brýle z očí. Vydýchávala se a ramena se jí prudce nadzvedávala.

„Dobrej čas, Ali,“ pochválila ji trenérka a znovu zmáčkla stříbrné stopky v dlani. „Loro, teď si to dej ty a pak už můžete jít do spch.“

Lora poslechla a odběhla na druhý konec bazénu. Alietta se vysoukala z vody a z vlasů stáhla koupací čepici, aby i ona mohla kamarádku povzbuzovat. Pro dnešek už končila, měla toho vážně dost. Blížilo se mistrovství středních škol a trenérka je chtěla mít připravené, jak nejlépe to šlo. Letos budou za střední školu plavat poprvé. Netoužily po ničem víc než reprezentovat školu ve sportovní disciplíně.

Dokonce spolu často mluvily o tom, že by jednou chtěly reprezentovat svou zemi na olympijských hrách. Trenérka je nabádala, aby cvičily i doma, ale tak vysoko jejich teenagerské přesvědčení nesahalo. Přece jen to byly čtrnáctileté holky. Ani jedna z nich doma nešla běhat, nesedla na kolo, aby ujela pár kilometrů nebo neposilovala ruce v pokojíčku. Měly přece i jiné starosti.

Do jejich třídy totiž přestoupil úplně nový kluk a byl opravdu k nakousnutí. Nebylo jediné přestávky, kdy by nepadlo jeho jméno a nějaký pochvalný kompliment. Společně spřádaly plány, jak se vetřít do jeho přízně, ale většinou zůstávalo jen u těch plánů. Ale i plavání bylo přece šancí, jak o sobě dát vědět.

Ve sprše po tréninku se Lora s Aliettou mohly trochu courat, protože je dnes večer měl vyzvednout Aliettin otec. Jak ho znala, bude mít určitě zase zpoždění. Ještě snad nikdy na žádný sraz nepřišel včas. Dokonce i její závody mnohokrát zmeškal. Prostě měl „moc práce“, jak vždycky říkal.

Byl už zkrátka takový a máma se ho neustále zastávala, i když musela vědět, že není jediná žena, která zaujímá místo v otcově náruči. Matka na první příčku stavěla peníze a spokojený život, teprve potom byla v žebříčku hodnot jejich jediná dcera.

Lora s Aliettou se rozloučily s ostatními plavkyněmi mávnutím ruky a vyrazily za plaveckou halu na rozlehlé parkoviště. Čekaly před vchodem, dokud se kolem nich nevytrousily jejich plavecké kolegyně a nezmizely v sídlišti.

„Přijede pro vás někdo?“ starostlivě se zeptala trenérka a nadhodila si růžovou sportovní tašku na levém rameni.

„Táta nás vyzvedne,“ slíbila Alietta trochu nejistě. Neuměla totiž přesně určit, kdy pro ně přijede.

Trenérka na okamžik zaváhala, ale nakonec nasedla do posledního zaparkovaného vozu na parkovišti. Děvčatům ještě s úsměvem zamávala a potom odjela.

Už byla tma, když správce pomalu zhasínal uvnitř stadionu a Lora se rozpačitě ohlédla na kamarádku. Lora byla vždy ustrašenější a bojácnější než Alietta. I na školních chodbách všechny hovory vždy rozpoutávala Alietta a Lora se přidávala jako poslední v řadě.

„Zavolám tátovi,“ pochopila Alietta. Její otec nepřidělává starosti jen jí samotné. Vytáhla mobil z náprsní kapsy košile a vytočila otcovo číslo. Chvíli musela počkat, než hovor vůbec přijal. Slyšela v pozadí hluk kanceláře a rychle jedoucí tiskárnu.

„Už jedu, broučku, jsem na hlavní v zácpě, moc se omlouvám, ale budu tam za patnáct minut,“ zopakoval svou oblíbenou větu pro případ, že má zpoždění. Mám moc práce, uvízl jsem v zácpě, ale už jedu.

Alietta věděla, že táta lže, ale nechtěla se kamarádce přiznat.

„Stojí v zácpě, ale už je na cestě,“ oznámila Loře a snažila se znít klidně.

Lora na to neodpověděla. I ona dobře věděla, co je Aliettin otec zač.

„Máme na zítra nějaký úkol?“ napadlo Aliettu, která se o školu nikdy nezajímala tolik jako kamarádka.

„Píšeme test z dějepisu a máme mít rozbor toho Važiněva,“ odpověděla Lora tichým hlasem a neustále těkala očima kolem sebe, jako by se bála, co nebo kdo na ně vyskočí ze tmy.

„Jo,“ podrbala se Alietta na čele. „Tak přesně na tohle jsem zapomněla.“

„Ale já jsem ti to říkala už včera,“ Lora si přitáhla límec košile blíž ke krku. Venku začal pofukovat studený větřík a netrpělivě přešlápla z nohy na nohu.

Vytáhla svůj mobil s přívěskem růžové chlupaté bambulky a napsala matce krátkou zprávu, že za chvíli vyrážejí domů. Když chtěla vrátit dotykový telefon zpátky do kapsy, přišlo jí upozornění z aplikace BeReal, které ji nabádalo, aby do dvou minut vyfotila, co zrovna dělá a kde se nachází.

Na druhém konci parkoviště zaslechly motor auta a konečně se jim ulevilo. Je tady docela brzy. Ještě to rozhodně není ani patnáct minut, proběhlo Aliettě hlavou.

„Akorát přišel BeReal. Postneme to,“ oznámila kamarádce, která se k ní naklonila a našpulila pusu do přední kamery Lořina mobilu. Zadní kamera vyfotila to, na co se děvčata dívala přímo před sebou.

Obě udělaly krok směrem do silnice a čekaly, až se otcovo auto přiblíží, aby mohly konečně nastoupit. Aliettě ale vzadu v hlavě hlodal maličký červík plný pochybností. Takhle rychle to přece z kanceláře sem nemohl stihnout. Nebo že by se přeslechla a ta tiskárna, co hučela v pozadí, byl opravdu jen ruch motorů stojících v zácpě?

Lora nevnímala nic kolem sebe, protože právě odesílala nové fotky na tu nejhustší sociální síť, která se stala fenoménem u nich ve škole teprve před pár týdny.

Všechno bylo ale docela jinak.

Aliettin otec Kiril Minchev položil mobil na desku stolu a poplácal svou mladičkou sekretářku po zadku. Začal si zapínat nejspodnější knoflíček u košile. Přitiskla se k němu odhalenými ňadry a zavrtěla se.

„Nechoď ještě,“ zaprosila.

„Nemůžu. Musím vyzvednout Aliettu na tréninku. Čeká na mě už venku na parkovišti,“ řekl rázně a jediný, kdo mu v kanceláři odpověděl, byla hlučná tiskárna, která hlasitě zapípala, když jí došel papír. A přitom ona by chtěla hladově a nenasytně tisknout ještě dál.

Kiril si natáhl kalhoty, zapnul zip a pásek a potom chytil sekretářku za prsa a silně je zmáčkl.

„Zítra si vezmi sukni bez kalhotek,“ zašeptal jí skoro výhružně do ucha. „Chci mít při práci lepší výhled.“

Sekretářka se zachichotala a sehnula se pod stůl pro podprsenku, která se povalovala hned vedle přeplněného odpadkového koše. Jak vyšpulila zadek, Kiril si neodpustil jedno mocné plácnutí. Potom už opravdu musel běžet a nechal tam dívku stát samotnou a polonahou jako prostitutku, které právě zaplatil za dvě hodiny uvolnění a odlehčení. Jen s tím rozdílem, že místo peněz si děvče udrželo pouze dobrou práci.

Kiril naskočil do svého sportovního vozu a naštěstí žádná zácpa po cestě z kanceláře k plaveckému bazénu nebyla. Vřítil se na parkoviště jen dvacet minut po limitu, který řekl své jediné dceři. To považoval za dobrý čas, nemá přece důvod se na něj sebeméně hněvat.

Čekal, že uvidí dvě děvčata přešlapovat před vchodem, i když uvnitř haly už bylo zhasnuto. Ale všude bylo ticho a jediné, co se hýbalo, byla pohozená papírová účtenka, která poletovala ve slabém větru po parkovacím stání pro invalidy.

Kiril vystoupil z auta, ale motor nechal běžet. Znovu se rozhlédl, ale nikde opravdu nebylo ani živáčka.

„Alietto?“ zavolal do tmy, ale odpovědi se nedočkal. Zkusil to znovu: „Alietto?“

Teď začínal být nahněvaný. Nejdřív si ho zavolá jako taxíka a teď tady klidně není. To mohl zůstat v kanceláři déle a udělat ještě spoustu práce… se sekretářkou.

Vytočil na mobilu dceřino číslo a poslouchal, jak telefon vyzvání, ale ona to nezvedá. Copak je na něj snad naštvaná? Vždyť zase tak pozdě nepřijel. Dělá zbytečné scény, přesně jako její matka. Ale tohle si s ní ještě opravdu vyřídí.

Potom mu ale došlo, že vyzvánění nepřichází z jeho telefonního sluchátka, ale z druhé strany parkoviště. Přímo od těch popelnic vedle vchodu do plaveckého bazénu. Dokonce viděl slabé světélko probleskovat mezi složenými krabicemi.

Udělal pár kroků blíže a telefon znovu zazvonil. Slyšel tu známou melodii od té šikmooké skupiny, jejíž jméno ani neuměl vyslovit. Jediné, co o ní věděl, bylo, že ho doma vždycky tak strašně dokáže vytočit.

Došel ještě blíž a odkopl vrchní složenou lepenkovou krabici. Ležel tam. Dceřin mobil s modrým chlupatým přívěskem a hlasitě se dožadoval pozornosti.

„Alietto,“ hlesl Kiril přiškrceným a vyděšeným hlasem. Tep se mu na krátký okamžik zastavil. Hlavou mu proběhly snad všechny kriminální seriály a filmy, které kdy viděl. Myslel jen na to nejhorší.

V tomhle okamžiku na svou mladičkou sekretářku a své prapodivné sexuální hrátky ani nepomyslel. Tušil, že se mu život právě převrátil vzhůru nohama.

Tohle byl teprve začátek.

Zaujalo tě to?

Přečti si celý román "GeMO: Stíny Sofie" jako e-book.

Koupit e-book GeMO: Stíny Sofie

Koupit e-book A pak se zřítilo nebe

Koupit další produkty

Koupit další produkty