OBLEČ PŘÍBĚH: Poslední lovec netopýrů

(z kolekce Obleč příběh)

Začni číst první kapitoly postapokalyptického románu Poslední lovec netopýrů. Příběh z budoucnosti, kde noc má křídla a světlo má cenu života.

"Dystopie, kde se přežívá místo žití. Chlapec hledá své místo mezi strachem z noci a tajemstvím netopýrů – a zjišťuje, že největší přízraky nosíme v sobě."

PROLOG

V dáli se ozývalo hučení zapnutých generátorů, když Petr kráčel po široké temné chodbě vedoucí k jeho skromnému příbytku. Jeho mysl se točila kolem tajemného světa nočních stvoření, která právě opustil a lidé se jich tolik báli. Skrz oškrábanou černou barvu na okenních tabulích dovnitř místy pronikly měsíční paprsky. Měsíc visel na obloze jako zlatý háček, který měl chytit ztracené duše zpět do světla. Petr však věděl, že světlo jeho života ho čeká doma, ve tváři jeho milované ženy a v dětském smíchu jeho maličké holčičky.

Když dorazil k domovu, ticho ho přivítalo jako starý přítel. Jeho srdce tlouklo očekáváním, avšak něco bylo jinak. Dveře byly pootevřené, jako by je někdo zapomněl zavřít, nebo jako by odtud někdo odešel příliš ve spěchu. Nikdy nenechávali otevřené dveře. Bylo to přece příliš nebezpečné. Petr vešel dovnitř a zůstal stát jako zkamenělý.

Jeho žena ležela na lůžku, její dech byl tichý, ale pravidelný, vedle ní malé klubíčko života, jejich nový syn. Ona porodila a on u toho nebyl. Petr přistoupil blíže a slyšel jemné dýchání novorozence. Ve světle svíce stojící na stole viděl jeho malé prsty sevřené v pěst - symbol síly a naděje. Na okamžik ho přemohla myšlenka, že oba odpočívají v nekonečném spánku, ale rychle ji zahnal. Ne, byli to pouze hrdinové po bitvě, kterou byl náročný porod.

V tom se za plentou ozval šustot a malá holčička se vynořila s rozespalým pohledem. Vypadala poplašeně a její oči těkaly ke dveřím a zpátky ke spící matce. Mariina náhlá přítomnost připomínala zvědavého zajíce, který vylezl ze svého bezpečného úkrytu, aby se přesvědčil, zda nebezpečí už pominulo. Její oči, rychle se pohybující sem a tam, jako by hledaly nejmenší známku hrozby, zrcadlily instinktivní opatrnost divokého tvora, který se naučil být vždy na pozoru.

„Jsi vyděšená?“ zeptal se Petr.

„Byl tu nějaký černý přízrak,“ zašeptala s očima stále upřenýma na dveře do jejich maličkého bytu.

„Přízrak?“ Petr nerozuměl, zřejmě se jí jen něco zdálo.

„Ano, přinesl sem to miminko a položil ho vedle maminky,“ ukázala na spící klubíčko zabalené v šedé otrhané dece.

„Něco se ti jen zdálo, holčičko,“ pohladil ji po světlých vláskách a položil ji zpátky do její postýlky. Přitáhl jí deku až k bradě a políbil na čelo. „Byl to jen ošklivý sen, teď už je všechno v pořádku.“ Napadlo ho, že jeho žena při bolestivém porodu musela křičet a naříkat. Chudák jeho malá holčička musela být velmi vyděšená. Jistě se bála, že někdo její mamince ubližuje. Byl to jen dětský sen, nebo varování před něčím, co se vynořilo ze stínů? Ve světle plápolající svíce viděl v jejích očích odraz svého strachu, ale i důvěru, kterou mu vkládala. V tu chvíli si uvědomil, že jeho rodina je jeho skutečnou pevností a že musí být ochráncem jejich klidu.

V duchu přísahal, že se už nebude tolik času trávit ve sklepeních u svých netopýřích kořistí. Teď byla jeho lovištěm rodina, jeho úkolem bylo chránit její spokojený spánek. Pomalu přikryl svou ženu a syna teplou dekou a políbil je oba na čelo. V tu chvíli se stal lovec netopýrů strážcem lidských snů.

Petr se posadil na podlahu a lokty opřel o navrstvenou matraci na zemi. Sledoval, jak jeho syn, dýchá v rytmu elektrických generátorů. Věděl, že z toho malého a bezbranného stvoření vyroste muž silný a zdravý. Muž, který bude čelit vlastním výzvám. A on, Petr, mu poskytne všechny nástroje k tomu, aby mohl své výzvy překonat.

V hlubokém tichu noci se Petrův domov naplnil novou energií, energií života, která se vznášela v každém tichém dechu jeho rodiny. A tak, v srdci temné noci, lovec netopýrů pochopil, že jeho pravá cesta neleží v pronásledování stínů, ale v udržování světla, které svítilo v jeho domově i v jeho srdci.

1.

Rok 2094

Tržiště bylo jako otevřená rána uprostřed rezavého srdce elektrárny, jehož nekonečné tepny rozváděly nejen elektrický proud, ale i lidské osudy. Každý kout tohoto místa byl nasáklý potem a zápachem nečistot, které se draly do nosů a usazovaly se na oblečení. Atmosféra elektrárny byla jako deka, která se s každým krokem táhla těžce po zemi a smýkala se po rozbitých dlaždicích tržiště. Lidé, co zde obchodovali, se na první pohled jevili jako stíny, ztracené ve světle pochmurných světel, která visela nízko nad hlavami na zrezivělých řetězech a vrhala na vše kolem sebe žalostné odlesky. Obyvatelé elektrárny, oblečení do špinavých hadrů, které kdysi mohly být oblečením, nyní vypadaly spíše jako ochranné vrstvy proti špíně a nehostinnému prostředí. Měli ruce umazané od nečistot, tváře unavené a oči, které již dávno ztratily jakoukoliv jiskru naděje.

Prodejci na tržišti volali jeden přes druhého, snažili se přesvědčit málo početné zákazníky, aby utratili své poslední peníze právě u nich. Nabízeli cokoliv, co mohlo připomínat zboží - od kousků kovů, co byly vydolovány z útrob elektrárny, až po zbytky potravin, které se daly stěží nazvat jídlem.

Tady, uprostřed toho hluku a chaosu, který byl pro tento kout světa tak typický, bylo slyšet i tichý pláč dítěte, kterému matka nemohla nabídnout více než suchý kousek chleba. Byl to pláč, který se ztrácel v hukotu strojů a šumu davu, a přesto byl srdcervoucí, bezmocný a zároveň odrážel krutou realitu, ve které se každý snažil přežít další den.

„Deset zlatek za obyčejných šest talířů?!“ vykřikla žena zděšeně, když jsem jí sdělil cenu za sadu keramických podtácků, které moje maminka vypalovala v ohni několik večerů a potom je ručně zdobila modrou barvou malými drobnými kvítky. Hrbila se nad nimi každou noc a pečlivě je ve žhavých uhlících obracela, aby nikde nepopraskaly a nepoškodily se. Té dámě v honosných rudých šatech, to zřejmě přišlo dost. Byla určitě z vyšší společnosti, protože na sobě měla několik vrstev dlouhých sukní, i když místy už byly potrhané a některé šmouhy už zřejmě nešly vyprat. Proutěný košík v ruce měla už nacpaný zbožím, které na trhu nakoupila a pravděpodobně u žádného jiného stánku si nestěžovala.

„Tohle všechno je ruční práce, madam,“ snažil jsem se ji přesvědčit mírným a tichým hlasem. „Všechno místní.“

„No, právě,“ vypískla znovu vysokým hlasem. „Bůh ví, jestli si to někde neukradl, kluku umouněná,“ osočila mě.

„Neukradl! Tohle všechno vyráběla moje maminka,“ začínal jsem být pěkně naštvaný. Nesnášel jsem, když mě někdo podezíral z krádeže. Navíc, když jsem to vážně nikde nevzal.

„Od zloděje bych si nikdy nic nekoupila,“ dušovala se a přitom jsem dobře viděl, že má v košíku minimálně dvě flašky pálenky od starého Volfa a ten se za poctivce rozhodně považovat nemohl. Všichni dobře věděli, z čeho ty svoje patoky míchá a nic z toho regulérně nekupoval. Ale dospělí to pili rádi a hlavně často. Tatínek vždy říkal, že pak má jasnou a čistou hlavu a já vlastně nikdy pořádně nevěděl, co to znamená.  Uklidňovala je a měli po tom lepší náladu. Jenže když to pak přehnali a ládovali se tou jeho ohnivou vodou příliš často, stali se z nich neurotici a protivní a zlí lidé. Taky jsem jednoho takového znal. Pan Kaiser u Volfa nakupoval dost často a došlo to tak daleko, že všechny peníze, které vydělal v uhelném dolu, nakonec utratil za tu děsnou pálenku. Moje maminka pak jeho dětem často dávala kousky placek, které nám zbyly třeba od večeře. Pořád na svou manželku doma křičel tak hlasitě, že to bývalo slyšet až k nám domů. Jenže potom měl jednou nehodu v práci. Přejel ho uhelný vozík a říkalo se, že se ho nikdo ani nesnažil zachraňovat. Moje maminka říkala tatínkovi, že se paní Kaiserové určitě ulevilo. Ale asi to nebylo o moc lepší, protože Kaiserovic děti pořád neměly co na sebe a byly hodně hubené. Ještě hubenější než my.

Bruno Kaiser mi říkal, že jeho maminka nemá na jídlo dost peněz a často je v noci pryč. Dlouho jsem se s ním kamarádil, protože byl stejně starý jako já. Všechny děti si vždycky vybíraly kamarády podle svého věku. Skoro každé odpoledne jsme spolu bloumali po elektrárně, hráli jsme spolu hry, lezli jsme po železných schodech a sloupech a dokonce se několikrát pokusili vkrást dolů do sklepení. Ale to nás většinou načapal můj tatínek nebo někdo jiný z jeho party lovců netopýrů a doma jsem pak dostali výprask. S Brunem jsme taky poprvé ochutnali tu proklatou pálenku a musím říct, že byla pěkně hnusná. Vůbec nám nechutnala a nechápali jsme, co na tom ti dospělí mají. Ale i když jsme měli jen trochu, bylo nám po ní večer pěkně špatně a moje maminka se děsila, že jsem nějak vážně onemocněl.

To všechno trvalo až do loňské zimy. Tehdy Bruno umřel a já jsem kvůli tomu hodně plakal několik dní a maminka mě vůbec nemohla utišit. Bylo to pro mě vážně hodně těžké.

„Nikdo vás přece nenutí, abyste si to ode mě kupovala,“ řekl jsem dámě tiše, i když jsem dobře věděl, že tohle zrovna není správný postup. Měl jsem za úkol prodat maminčiny výrobky a ne odrazovat zákazníky. Určitě by se té dámě líbilo, kdybych řekl, že je tedy všechny prodám za osm zlatek, ale maminka mi řekla, že je musím prodat za deset.

„Na, tady máš šest zlatek za všechny ty talíře a naskládej mi je tady do košíku,“ podávala mi své proutěné zavazadlo, ale já se pro něj nenatáhl.

„Nezlobte se, ale maminka jasně řekla, že talíře stojí deset zlatek,“ oponoval jsem a ani koutkem úst jsem se neusmál. Ta stará čarodějnice už mě pěkně začínala štvát. Podle mě chtěla jen ušetřit.

„Tady máš deset zlatek, ty malej vydřiduchu,“ spílala mi a znovu mi cpala svůj košík. „A koukej dát pozor, abys žádný nerozbil!“

Pečlivě jsem svůj výdělek uložil do koženého váčku na provázku, který mi držel kalhoty kolem pasu, protože mi ještě pořád byly dost velké a pak jsem lehce skládal jeden oválný talíř po druhém do čarodějnického košíku. Ani mi nepoděkovala a nepopřála hezký den a s nafrněným nosem vysoko zdviženým k obloze odkráčela k dalšímu stánku, kde se jí zalíbilo zase jiné zboží. Kde jen ta baba vzala tolik peněz?

Večer mi přišla na pomoc sestra, abychom odnesli všechny maminčiny výrobky, co se neprodaly zase zpátky domů.

„Kolik si toho prodal?“ zeptala se mě místo pozdravu.

„Šest talířů a jeden hrnek,“ řekl jsem pyšně a zachrastil jsem váčkem u pasu, kde v tuhle chvíli bylo celých jedenáct zlatek.

„No, to tedy není moc,“ ušklíbla se na mě Mari místo, aby mě pochválila. Je pravdou, že ona měla vždycky daleko lepší výsledky jako prodavačka. Byla o čtyři roky starší a navíc krásná. A taky uměla s lidmi mluvit lépe než já. Nikdo, kdo se zastavil a zvažoval nákup naší keramiky, jí už neutekl. Mari to vždycky s lidmi uměla. A já jen mlčel a koukal, jak se to dělá. Ale nikdy jsem se z toho vlastně pořádně nepoučil.

Většina trhovců už měla sbaleno. Skoro všichni byli pryč a sestra mě popoháněla, abychom tu nezůstali poslední. K večeru se tu vždycky potulovali divní a opilí lidé a my na nikoho z nich nechtěli narazit. Naskládali jsme zbylé zboží do dvou proutěných nůší a hodili si je na záda. Dřevěnou desku, která sloužila, jako prodejní pult jsem si dal do podpaží a vykročili jsme společně k domovu. Nemluvili jsme, nebylo o čem. Já byl naštvaný, že sestra neuznala mojí dostatečnou šikovnost a obratnost při prodeji a ona se moc nechtěla zahazovat s desetiletým klukem. Poslouchal jsem jen pravidelné klapání svých příliš velkých bot po železných roštech jedné z elektrárenských ulic. Proběhli jsme obytnými chodbami, které v dřívějších dobách sloužily jako kanceláře pro všechny lidi, co tady kdysi pracovali a udržovali obrovskou továrnu na výrobu elektřiny v chodu. A pak už jsme opustili provozními chodbami blok číslo jedna.

U nás na dvojce to žilo daleko rušnějším životem. Všude bylo slyšet lidský cvrkot a občas k nám doléhal i smích nebo dětský pláč. V jednom ze stanů na visuté plošině dokonce hrála kytara a my slyšeli mužské a ženské hlasy, jak si prozpěvují u rozdělaného ohně. Kouř bylo cítit skoro po celé dlouhé chodbě. I v naší chodbě bylo ještě stále živo. Partičky výrostků postávaly opřené o pomalované zdi a popíjely domácí pálenku nebo pokuřovaly balené cigarety.

„Hej, Mari, nechceš si s námi zašpásovat?“ zavolala jeden z těch čahounů, kterému koukala z kalhot snad polovina lýtek, jak rychle vyrostl a maminka mu nestačila sehnat nové oblečení. Nebylo to nic neobvyklého. Byl jsem zvyklý, že na mojí půvabnou sestru takhle pokřikují dost často.

„Trhni si nohou, Deny,“ odpálkovala ho sestra a čapla mě za paži, abychom byli co nejrychleji pryč. Ostrý jazyk se v našich končinách moc nevyplácel. Kluci uměli být pořádně zrádní a zákeřní. Když se jim někdo postavil nebo znelíbil, buď si z něj udělali boxovací pytel a nebo z některých holek klidně měkkou podložku, jak říkávala moje maminka. A to se holkám pochopitelně nelíbilo. Neměl jsem vůbec potuchy o tom, jestli Mari někdy někomu dělala tu měkkou podložku. Raději jsem se o to ani nezajímal.

Červené posprejované dveře uprostřed dlouhé chodby, byly ty správné. Za nimi byl náš domov. Zapadly jsme rychle dovnitř a Mari za námi chtěla zasunout železnou západku, aby se nikdo dovnitř jen tak nedostal.

„Jednou si na tebe počkám, ty děvko,“ zaslechl jsem ještě Denyho hlas, než sestra zajistila dveře proti nezvaným návštěvníkům. Ale nijak jeho poznámku nekomentovala a postavila proutěnou nůši na podlahu vedle dveří.

Náš domov byla jedna z menších čtvercových kanceláří, která měla na podlaze kdysi dávno huňatý koberec. Dnes už tu ovšem byly jen dřevěné parkety a celá místnost byla rozdělena do čtyř funkčních rohů zatahovacími závěsy z těžkých maskáčových celt. Hned u dveří byl dřevěný stůl, kterému chyběla jedna noha a otec ji umě doplnil několika betonovými kvádříky naskládanými na sebe. Tam jsme připravovali jídlo, protože hned vedle na podlaze hořelo ve velkém drátěném koši neustále ohniště, dým a splodiny odcházely nahorů do potrhané větrací mřížky. Muselo se ale přikládat velmi opatrně. Kdyby totiž oheň začal doutnat, kouř by okamžitě zamořil celý náš byteček. Vzadu za ohništěm byly vysoké dřevěné a železné police, ve kterých jsme měli vyskládané všechny naše zásoby a osobní věci. Jedna police byla dokonce vyhrazena jen pro oblečení. Nebyli jsme na tom zase tak špatně, protože jsme nevlastnili jen to, co jsme měli zrovna na sobě.

Za celtou vpravo byla ložnice rodičů, kde byly na zemi poházené deky a staré polštáře. Sotva se do té místnůstky rodiče vtěsnali, když si šli večer lehnout. V nejvzdálenějším rohu od vchodových dveří byl dětský pokoj. Spali jsme tam na zemi se sestrou a ještě s mým malým bratrem Davidem.

Když Mari práskla dveřmi, vyšla zrovna zpoza nejvzdálenější celty maminka, aby nám hned po příchodu vynadala. Zase děláme hluk a David zrovna usnul. A taky nám neopomněla vytknout, kde jsme se tak dlouho courali.

„Tony se zase coural, vždyť ho znáš, mami,“ žalovala na mě sestra a v nestřeženém okamžiku na mě ještě vyplázla jazyk. Nabrala si do oprýskaného plechového hrnku vodu z velkého bílého barelu a napila se.

„Říkala jsem ti, že nemáš zůstávat na trhu do večerky,“ kárala mě maminka a přitom varovně zdvihla ukazováček levé ruky.

„Mami, ale já jsem…“ chtěl jsem se bránit, že jsem musel počkat, než mi přijde Mari na pomoc, ale maminka mě utla uprostřed věty.

„Jděte se raději navečeřet. Jídlo máte v miskách,“ ukázala na roh dřevěného stolu s jedinou betonovou nohou. Každý jsme měli svou vlastní misku. Já měl plechovou šedivou poškrábanou. Mari loni k narozeninám dostala velkou červenou vyrobenou z porcelánu s červenými puntíky. Ještě před pár měsíci jsem měl taky keramickou, kterou mi dělala maminka a na její okraj napsala krásným modrým písmem Tony. Jenže se mi ji nešťastnou náhodou podařilo rozbít a maminka se na mě hodně zlobila. Dostal jsem starý ešus a budu ho mít do té doby, než se naučím vážit si svých věcí. Kdy a jak se to naučím, nemám absolutně tušení. Ale zřejmě ještě nenastal čas, abych byl hoden toho, že budu jíst také z keramické mističky. Třeba se jednou dočkám a maminka mi zase nějakou další vyrobí. Zatím ale všechny její keramické výrobky putovaly na trh, kde jsme je s Mari na střídačku prodávali.

Maminka odtáhla celtovou stěnu od ložnice rodičů a posadila se na kraj své postele. Přitáhla si dřevěnou lakovanou desku mezi pokrčená kolena a zkušenými prsty začala hníst velkou hroudu světle hnědé hlíny namočené ve vodě, aby z ní za pár hodin vymodelovala krásný baculatý a naprosto symetrický hrneček. Potom už stačilo jen vyválet tenounký váleček a zkroutit ho na baňku jako ouško. Hrnek potom maminka umístí na jednu z polic, které byly zavěšené vysoko u stropu, kde se její výrobky sušily několik dní, mnohdy i týdnů. Teprve pak může keramiku brát a postupně vypalovat několik hodin v ohni našeho proutěného koše. Když byla dostatečně ztvrdlá ale ne moc křehká, vždy ji pečlivě omyla od mouru drobnými štětečky a barvami na ni potom malovala různé dekorace. Jenže sehnat dřevo na topení, taky nebyla žádná legrace. Tatínek občas přinesl pár polínek, kterými se dalo přiložit na oheň, protože byl pro nás tak moc důležitý. I já už několikrát dokázal domů přinést pár polínek. Obvykle, když jsem pomáhal některé ze starších sousedek, tak jsem si za to vysloužil třeba jedno rozštípnuté poleno a tatínek mě pak doma vážně pochválil.

Museli jsme s Mari už do postele, protože to maminka nařídila, ale tatínek pořád nedorazil. Zalezli jsme oba na matraci vedle malého Davida a shoulili se do klubíčka. Přetáhl jsem si přes ramena šedou vlněnou deku a povedlo se mi pod ni schovat i brášku. Už už jsem zabíral a očka se mi začala klížit, když někdo zabouchal na vchodové dveře. Slyšel jsem, jak maminka přechází na druhý konec místnosti a šeptem pokládá tu otázku, která nás vždy držela v naprostém bezpečí: „Jak moc?“

„Jako všechny zlatky světa,“ odpověděl téměř láskyplně mužský hlas za dveřmi a maminka bez váhání odjistila železnou petlici na dveří.

Vždycky se ptala, jak moc ji má tatínek rád a on věděl, že by maminku za nic na světě nikdy nevyměnil. Už tehdy jsem věděl, že jako dospělý muž si také jednou najdu ženu, kterou budu milovat, ctít a chránit jako můj tatínek moji maminku.

V našem bloku to bylo spíše ojedinělé rodinné soužití, protože od svých kamarádů jsem slýchal, jak jejich otec ubližuje jejich mamince. Jak se doma rodiče hádají nebo dokonce, že jejich otcové své ženy tlučou. Nikdy jsem si nedovedl představit, že by tatínek maminku uhodil. Vždycky na ni byl milý a pořád se na ni usmíval. Často ji hladil po prošedivělých vlasech a už několikrát jsem viděl, jak ji líbá na obě líce.

Jen jednou jedinkrát jsem si myslel, že tatínek mamince ubližuje. V noci jsem se probudil a zaslechl jsem za vojenskými celtami, jak maminka vzdychá a pláče. Tehdy jsem si myslel, že ji něco bolí a tak jsem vtrhnul do ložnice rodičů. Zcela nahý tatínek ležel na nahé mamince a tak divné se pohyboval dopředu a dozadu, jako by měl nějakou křeč. Nejdříve jsem se vyděsil a chtělo se mi plakat, ale maminka mi potom vysvětlila, že si takhle dospělí dávají najevo svou lásku a že na tom není nic špatného.

Tatínek vešel do našeho malého bytu a maminka ho vítala šeptem, aby nás děti nevzbudila.

„Prodal jsem všechny netopýry,“ slyšel jsem, jak zacinkal zlatkami v dlani. „Ale jednoho jsem ti přinesl domů. Nakrmíš děti pořádným masem.“

„Zítra udělám dětem netopýří steaky,“ zaradovala se maminka a podle toho mlaskání jsem pochopil, že tatínkovi dala pořádnou zamilovanou pusu.

I mě se začaly sbíhat sliny, když jsem si vzpomněl, jak chutná teplé netopýří maso. Měli jsme ho jen výjimečně, ale vždycky k tomu byla nějaká zvláštní příležitost. Netopýry jsme vždy jedli uzené nebo jako steaky. A někdy, když byl netopýr opravdu malý z něj maminka připravila jen polévku.

„Tony má zítra desáté narozeniny a chtěl jsem, aby se dobře najedl,“ vysvětloval tatínek šeptem mamince. „Pak ho poprvé vezmu s sebou na lov.“

Věděl jsem, že v ten večer už nedokážu usnout. Vážně tatínek řekl, že mě s sebou poprvé vezme na lov? Vždycky jsem toužil po tom, abych se stal lovcem netopýrů, jako on. Několikrát v týdnu vyrážel se svou skupinou dolů do podzemí a vraceli se potom s náručí plnou masitých tvorů. Párkrát jsme je s Brunem sledovali, ale nebylo nám to nic platné. Vždycky nás ti chlapi odhalili a poslali zpátky za matkami. Tenkrát jsme na to byli ještě malí. Ale zítra mi bude už deset a už budu dost starý, abych se začal učit na lovce netopýrů.

Tohle byl teprve začátek.

🦇 Zaujalo tě to?

Přečti si celý román Poslední lovec netopýrů jako e-book.

Koupit e-book Poslední lovec netopýrů

Koupit další produkty