OBLEČ PŘÍBĚH: Případ zmizelého koláče

Babička Růžena seděla na plastové židli před domem, v županu uvázaném tak ledabyle, že sousedé radši koukali do země. V jedné ruce cigáro, v druhé sklenka vína. Bylo devět ráno.

„Ráno bez kafe je jako večer bez vína – zbytečný,“ zabručela, popotáhla kouř a jedním prstem poklepala na okraj šálku. Kafe měla černé tak, že by v něm šlo barvit boty.

V tu chvíli se z horního konce ulice ozval výkřik, který přebil i televizi za oknem.

„Lidi! Někdo mi ukradl koláááč!“ ječela paní Vávrová tak, že se i vrabci na střeše otočili.

Růžena přimhouřila oči. „A je to tady. Drama dne,“ zamumlala. „V devadesátkách se kradly auta, dneska už jen buchty. Civilizace jde do háje.“

Za chvíli se kolem paní Vávrové udělal hlouček. Růžena se zvedla, kosti jí zapraskaly, ale důstojnost si držela. Odhodlaně našlapovala v růžových chlupatých pantoflích, jako by šla řešit státní převrat.

„Tak co se tu děje, Vávrová? Umřel někdo, nebo jen hysterie?“ štěkla.

„Někdo mi ukradl tvarohový koláč! Ten slavný! Pekla jsem ho tři hodiny!“ fňukala sousedka a mávala prázdným plechem.

„Slavný…“ odfrkla si Růžena. „Slavná jsem tady tak maximálně já. Ukaž.“

Plech si převzala, jako by držela důkazní materiál. Byl ještě teplý.

„Poslouchejte mě všichni,“ otočila se k davu. „Tohle není jen koláč. To je otázka principu. Kdo krade jídlo, ten nemá charakter. A u nás v ulici se bez charakteru žít nebude, rozumíme si?“

Nikdo se neodvážil odporovat. I pes od Nováků se raději stáhl za nohy svého pána.

„Takže,“ pokračovala Růžena, „vyhlašuju vyšetřování. Já se ptám, vy odpovídáte. Kdo bude kecat, toho prokouknu dřív, než vychladne trouba. Pravda bolí jen chvilku. Blbost celý život.“

První na řadě byla Bohuňková odnaproti. Od té doby, co přešla na „zdravý životní styl“, působila věčně hladově. „Kde jste byla poslední půl hodinu?“ vypálila na ni Růžena.

„Já? Já jsem… byla venčit psa,“ zadrhla se Bohuňková a pohladila svého jezevčíka, co vypadal spíš jako malý sud na nožičkách.

„Venčit psa…?“ zopakovala Růžena tónem, který by přiměl přiznat i kamna, že topí. „V těchhle pantoflích? Ty nosíte jen po bytě, když chcete dělat, že máte pořádek. Nejsme v Los Angeles, Bohuňková. Tady u nás se ještě ví, že člověk ven jde v ponožkách — nebo vůbec.“

Dav se zachichotal. Bohuňková zrudla.

„A držíte dietu,“ pokračovala Růžena nemilosrdně. „Dietáři jsou nebezpeční. Mají hlad a šílené nápady.“

„Já bych nikdy…“ pištěla Bohuňková, ale v tu chvíli ji přerušil Klárčin hlas odněkud z ulice.

„Babi, můžu jít ven na kolo?“ volala vnučka z domu.

„Nemůžeš, máme tu zločin!“ zařvala Růžena zpět. „Vrah koláče běhá po ulici!“

„To je přehnané,“ zamumlal si někdo.

Růžena se otočila tím svým vražedným pohledem. „Přehnané je dát si do guláše kečup, milostpane. Tohle je zásadní věc.“

Obešla půl ulice. Každého vyslechla: kdo kde byl, co dělal, co jedl. Někteří si vymýšleli, ale Růžena měla radar na blbosti.

„Ty, Franto, neříkej, že jsi byl v posilovně,“ zasyčela na souseda. „Vidím tě denně s pivem u okna. Jediný sval, který cvičíš, je palec na ovladači.“

Pomalinku, ale jistě, se situace začala měnit v grotesku. Děti se schovávaly za plotem a šuškaly si, kdo bude „odhalený jako koláčový vrah“. Dospělí předstírali nezájem, ale všichni napjatě poslouchali.

Když se zdálo, že jsou vyslechnutí úplně všichni, někdo zatahal Růženu za župan.

„Babi…“ stála za ní Klárka. „Já něco našla.“

V ruce držela lepenkovou krabici od bot. Zespoda byla podezřele mastná.

„Ukaž,“ přikázala Růžena a otevřela víko. Uvnitř ležela půlka tvarohového koláče, trochu okousaná a decentně oslintaná.

„Kde to bylo?“ přimhouřila oči.

„Za plotem paní Bohuňkové,“ špitla Klárka. „A byl tam ještě Rex,“ ukázala na jezevčíka, který zrovna olizoval vlastní čumák.

Všichni se otočili na Bohuňkovou. Ta zbledla. „Já za to nemůžu! On má nové granule bez chemie, chudáček je pořád hladový,“ spustila. „Asi si ten koláč… odnesl sám.“

„Takže pes,“ shrnula Růžena. „Ne dieta. Pes.“

Chvíli bylo ticho. Pak se rozesmála tak, že jí málem vypadlo cigáro z pusy.

„V devadesátkách se braly z trezoru miliony. Teď nám koláče krade pes. Pokrok, říkáte?“ zvedla obočí.

„A co můj koláč?“ vzlykla znovu paní Vávrová.

Růžena se k ní otočila s novým výrazem – tím, kterým obvykle ukončovala všechny řeči.

„No, co by. Půlka je zachráněná.“ Zvedla krabici. „Sliny se oříznou, alkohol to dezinfikuje. A protože jsem případ vyřešila, beru si ho do opatrování.“

„Ale…“ chtěla protestovat Vávrová.

„Žádný ale. Spravedlnost musí být. Ty si upečeš nový, mě už záda nedovolí. To máš za to, žes plech nechala bez dozoru. Kdo nechá koláč bez dozoru, pokouší osud. A psa.“

Otočila se k davu: „A vy všichni – příště, než začnete řvát, že vás někdo okradl, podívejte se nejdřív za vlastní plot. A na vlastní blbost. Ta je věčně hladová.“

Lidi se začali rozcházet. Někdo brblal, někdo se smál. Pes Rex si lehnul do trávy a spokojeně odfoukl, kriminální kariéra pro dnešek ukončena.

Růžena zamířila zpátky ke své plastové židli, krabici s koláčem pod paží, víno ve druhé ruce.

Klárka běžela za ní. „Babi, a nebude ti po tom koláči špatně?“

„Holka,“ zasmála se Růžena, posadila se a rozkrojila si kus. „Mně je špatně jen z lidí. Z koláče nikdy.“

Pak pozvedla sklenku vína a ukousla pořádný kus zachráněné buchty.

„Na zdraví, Rexi,“ houkla směrem k jezevčíkovi. „Ty jsi dneska jedinej, kdo se choval upřímně. Viděl koláč, chtěl koláč, vzal koláč. Škola života.“

A ulice v Horní Lhotě si tiše přiznala jedno: když máš v ulici Babičku Růženu, kriminálku nepotřebuješ. Stačí hrnek silné kávy, sklenka vína a jedna ženská, která se nebojí říct nahlas všechno, na co se ostatní bojí jen pomyslet.

Kolekce Babi Růženy vstupte zde