OBLEČ PŘÍBĚH: Roxy a Max a zoubková příšera

Koupelna po večerním koupání obvykle bývala plná smíchu, cákanců vody a rychlých nožek klouzajících po dlaždičkách. Ale dnes, když voda utichla a poslední kapky pomalu stékaly po okraji vany, se rozhostilo zvláštní ticho, které Maxovi i Roxy připadalo podezřelé.

Stáli vedle sebe, bosí a zabalení do ručníků, a cítili, že se v místnosti něco změnilo. Světlo nad zrcadlem svítilo jako obvykle, jenže jeho záře vytvářela na stěnách dlouhé stíny, které se zdály být větší, než by měly být. Zrcadlo se lesklo, ale jako by mlčelo víc než jindy.

„Slyšela jsi to?“ zašeptal Max tak tiše, že jeho hlas zněl skoro jako dech.

Roxy přikývla, aniž by spustila oči z umyvadla. „Jo… něco tam je.“

A opravdu. Na kraji umyvadla leželo cosi podlouhlého, co vrhalo stín připomínající zubatý hřbet nějakého malého, ale odhodlaného tvora.

Max polkl a udělal krok dozadu, přestože by to nikdy nepřiznal. „Myslím, že je to strašidlo.“

Strašidlo se nepohnulo. To bylo na celé věci nejděsivější. Protože kdyby se hýbalo, mohli by před ním utéct. Jenže ono leželo tiše, jako by čekalo, až se přiblíží sami.

Roxy si všimla, že má něco jako malé zoubky. „Vidíš to?“ vydechla. „Má to spoustu zubů.“

„Možná nás chce pokousat,“ dodal Max a pevně sevřel okraj ručníku.

Oba věděli, že teď musí být stateční. Max vzal plastový kelímek jako obranný štít a Roxy si přehodila přes ramena druhý ručník, jako by si oblékala rytířský plášť. Pomalu postupovali vpřed, krok za krokem, až stáli jen kousek od kraje umyvadla.

Strašidlo se stále ani nepohnulo.

A právě tehdy se z chodby ozval klidný hlas maminky: „Děti, zuby.“

Max i Roxy na sebe pohlédli.

Takže strašidlo mělo jméno.

Když se odvážili podívat zblízka, rozeznali barevnou rukojeť, měkké štětiny a veselý obrázek jahody na konci.

„To je… kartáček?“ vydechla Roxy, jako by právě zjistila velké tajemství.

Max se zamračil, protože tohle vysvětlení mu připadalo příliš jednoduché. „Ale kartáček kouše,“ namítl. „A škrábe.“

V jejich představách byl kartáček každovečerním nepřítelem, který přichází přesně ve chvíli, kdy by se ještě dalo stavět z kostek, jezdit autíčky nebo si šeptat tajná spiknutí pod stolem.

Maminka vzala kartáček do ruky a lehce ho nadzvedla. „On nekouše,“ řekla klidně. „On chrání.“

„Před čím?“ zeptal se Max podezřívavě.

Maminka se usmála. „Před Kazivcem Zoubkovcem.“

To jméno znělo mnohem strašidelněji než kartáček.

Max si okamžitě představil maličkého tvora se špičatým nosem a pytlíkem drobečků přes rameno, který se plíží do pusy pokaždé, když si někdo nevyčistí zuby. Roxy si ho představila jako zeleného skřítka, co si z mléčných zubů staví domečky a potichu si v nich vrtá malé tunely.

„On má rád zbytky jídla,“ vysvětlila maminka, „a když si někdo zuby nevyčistí, začne si tam bydlet. A pak to bolí.“

Max si sáhl na pusu. Roxy otevřela ústa a zkusila si představit, že by tam někdo opravdu bydlel.

To už nebylo legrační.

„Tak dobře,“ nadechl se Max, protože nechtěl, aby si někdo myslel, že se bojí.

Roxy přikývla, i když v břiše cítila malý uzlíček nejistoty. Kartáček se přiblížil. Max čekal kousnutí. Místo toho ucítil jen jemné lechtání.

Roxy čekala škrábnutí. Místo toho se kolem jejích zubů rozvinula sladká jahodová pěna, která voněla tak příjemně, že se musela usmát.

V zrcadle se objevily dvě tváře s bílými pěnovými kníry a najednou to celé vypadalo spíš jako legrační hra než bitva.

„Vypadáš jako pěnový král,“ zasmála se Roxy.

„A ty jako jahodová příšera,“ odpověděl Max.

Kartáček mezitím tiše pracoval, zaháněl neviditelného Kazivce pryč a čistil zuby tak, aby se leskly jako malé hvězdičky.

Když bylo hotovo, Max se podíval na kartáček jinýma očima. Už to nebylo strašidlo číhající ve stínu, ale pomocník, který každý večer přichází chránit jejich úsměv.

Roxy si sáhla na zuby a spokojeně přikývla. „Takže když si budeme čistit zoubky, Kazivec se sem nenastěhuje?“

„Přesně tak,“ odpověděla maminka.

Max se narovnal a slavnostně prohlásil: „Tak to je naše království. A nikdo si tu nebude stavět domečky bez dovolení.“

Roxy se usmála. „A kartáček je náš rytíř.“

Kartáček se vrátil na kraj umyvadla, kde tiše čekal na další večer, a koupelna už nevypadala tajemně ani hrozivě.

Když leželi v postýlkách a světlo zhaslo, Max se potichu zeptal: „Myslíš, že Kazivec přijde zítra?“

Roxy se zachumlala do peřiny a odpověděla: „Možná. Ale my budeme připraveni.“

A tak usnuli klidně, protože věděli, že některá strašidla nejsou nepřátelé. Někdy jsou to jen pomocníci, kteří se tváří přísně, ale ve skutečnosti chrání to nejcennější – jejich zdravý, zářivý úsměv.