Balady moderních neandrtálců: Studna

Oslava manželových narozenin byla poměrně náročná. Sud plzeňského piva je téměř vypitý a z kartonu bílého vína zbyl už jen karton. Jsem jediná, komu se po ránu netočí hlava. Kamarádka Mluvící vačice mi ještě pomáhá s úklidem, dáme si kávu a teprve někdy kolem oběda odjíždí.

Pak se to u nás začne celé zvláštně zvrhávat. Něco mezi epizodou Studna z Majora Zemana a rodinným dramatem s Jaroslavem Marvanem Poslední mohykán.

Otec mých dětí je to dopoledne neklidný. Sedí na pohovce, podivně se kývá a mlčí. Takové ticho, které člověka znervózní víc než hádka. Vlastně ani nezaznamenám, kdy odejde.

A pak se vrátí – se skvělým nápadem.

Když už jsme po čtyřiceti letech nechali vyčistit studnu a zase do ní teče průzračná voda, byla by přece škoda ji nechat jen tak. Postavíme nad betonovou skruž dřevěnou dekorativní stavbičku. Se stříškou. A rumpálem.

„Dáme to rodičům k výročí svatby,“ ukazuje mi nadšeně obrázky na mobilu. Rodiče měli výročí včera, ale to zjevně není překážka. U nás je mezi nápadem a realizací vzdálenost zhruba deset minut.

Vzdávám se. Nemá cenu mu cokoli rozmlouvat. Přece nebudeme jeden den odpočívat.

Náš Poslední Mohykán povolává rodinu do zbraně.„Aničko, papír a tužku. Adélko, kafe. Vojto, počítat.“

Splašený kojot Vojta vypočítá délky stran dřevěného osmiúhelníku, který se má nasadit na kulatou studnu a vyrážíme do Bauhausu. Když se pro něco rozhodne, musí to být hned.

V neděli ovšem Mohykán naskakuje do železného dostavníku, aby zachránil vlastní kšeft – jeden z jeho řidičů si zadřel třísku do prstu a musí jet na pohotovost. Komentuji to jen tím, že dnešní mužská populace skutečně nic nevydrží, a dál mlčím.

Zůstávám doma. Celý den natírám. Osm hodin. Malá šichta v továrně. Večer mám ruce v křeči, štětec mi nejde vypáčit z prstů a děti mi musejí zamíchat ledovou kávu, která na mě čeká už od oběda.

Přesně ve chvíli, kdy si konečně sednu, se objeví Poslední Mohykán.

„No vidíš, mámo, jak sis to hezky natřela,“ pochválí mě.

A pak dodá: „Tak to hned můžeme začít šroubovat.“

Kdybych mohla zatnout ruce v pěst, určitě by jednu schytal.

Po týdnu nasazujeme osmiúhelník na betonovou skruž. A zrada. Visí ve vzduchu. Nejde dolů.

„Vy jste udělali zřejmě ten osmiúhelník té kružnici vepsaný nikoli opsaný,“ konstatuje Splašený kojot.

Mám chuť ho zbít. Mohykán taky.

Situaci zachrání flexa. Studna stojí. Je krásná. Mamka na ni okamžitě naskládá květináče a vedle postaví palmu s pichlavými listy. A právě tehdy začíná být otec mých dětí znovu neklidný.

Po čtvrtém úderu hlavou o stříšku to vypadá, že to nepřežijeme. Skáčeme kolem něj jako rodina Jaroslava Marvana při věšení obrazu. Dětem to musím pustit na YouTube – nechápou, jak mohli natočit film podle jejich táty ještě před jeho narozením.

Grandiózní finále si ale bere Splašený kojot. Při parkouru se psem praskne lano a on padá ze dvou metrů přímo na záda. Leží v prachu, nemůže popadnout dech.

Babička – drobná žena s padesáti kily – ho bez zaváhání zvedá, rozdýchává, zachraňuje. Adrenalin z ní udělá superhrdinku. Kojot přežije. Babička si zablokuje půl těla.

Večer už víme, že syn má jen odřeniny. Babička má zablokovanou páteř. A studna stojí.

Je krásná. A teď už jen dodělat rumpál – aby byla připravená, až přijde blackout.