Ztracené povídky

Tehdy, v době, kdy se bohové ještě procházeli po březích Nilu, se řeka toho rána leskla jako čepel — tichá, napjatá, jako by věděla, že dnes se rodí někdo, kdo jednou změní tvář celé říše. V ohbí řeky, v posvátném městě Vasetu, se ozval ostrý výkřik novorozeného dítěte. Královna Ahmose tiskla dceru k hrudi a i služebnice kolem ztichly: byla drobná, ale v jejích očích se zablesklo něco, co nepatří do pohledu novorozeněte.   „Hatšepsut,“ zašeptal faraon Thutmose I., když k ní p

Rozálie vstává dřív než slunce. Ne proto, že by chtěla — ale protože čtyři budíky v podobě jejích dětí nikdy nezaspí. Kuchyně voní po kakau, chladných rohlících a pracím prášku. A ještě po něčem jiném. Po napětí, které se v bytě usadilo jako stín v koutě. „Mami, ty krvácíš?“ řekne nejmladší dcera, jako by mluvila o polití mlékem. Rozálie si rychle stáhne rukáv. „To nic, jen škrábanec.“ Není. Modřina se jí rozlévá pod kůží jako ztuhlý oceán. Na chodbě se sklánějí sousedky blíž

Někdy večer poznáte podle ticha. Ne podle toho obyčejného — tohle ticho je těžší. Sedne si vám na ramena, jako by čekalo, až si všimnete, že něco je špatně. Za zdí se ozýval dceřin smích. Ale ne ten běžný, roztěkaný, patnáctiletý. Tenhle byl… dutý. Plochý. „Nino?“ zavolala jsem. „Slyšíš mě?“ Ticho se na okamžik napjalo. Pak se ozvalo cvaknutí — vypnutý displej. Tak tiché, že ho člověk zaslechne jen tehdy, když už má strach. Poslední týdny byla jiná. Zavřená v pokoji, kapuce n

Vesmír se dnes prodává po kusech nábytku: slot na orbitě, okno slunečního svitu, přistávací pruh skrz bránu. Já to zprostředkuju. Oblek, úsměv, provize — šup a planeta Heliosu jménem Eirene-b je „čistá“ a moje dluhy mrtvé. Jenže data začala bít. Ne jako bouchnutí, ale jako pravidelný rytmus — tep planety. Zpomalím mapy tisíckrát, desetitisíckrát… a pod mraky se rozsvítí město. Pomalé jako geologie, ale živé až křečovitě. Helios chystá orbitální ohřev: než zákon stihne šeptnou