Ztracená povídka: NOČNÍ SMĚNA

Rozálie vstává dřív než slunce. Ne proto, že by chtěla — ale protože čtyři budíky v podobě jejích dětí nikdy nezaspí. Kuchyně voní po kakau, chladných rohlících a pracím prášku. A ještě po něčem jiném. Po napětí, které se v bytě usadilo jako stín v koutě.

„Mami, ty krvácíš?“ řekne nejmladší dcera, jako by mluvila o polití mlékem.

Rozálie si rychle stáhne rukáv.

„To nic, jen škrábanec.“

Není. Modřina se jí rozlévá pod kůží jako ztuhlý oceán.

Na chodbě se sklánějí sousedky blíž, než je nutné: „Chudák holka.“

„Tohle nejsou pády.“

Rozálie je slyší.

Mlčí.

Mlčení jí jde výborně.

V redakci sedí mezi štosy rukopisů a poloprázdnými hrnky. Klimatizace připomíná severní pól. Každé natáhnutí ruky jí připomene modřinu na předloktí. Stihne ji zakrýt svetrem, ale ne dost rychle.

„Proboha, Rozi, tys zase spadla?“ vyhrkne kolegyně.

„Jsem nešikovná. Víš jak,“ odbyde ji.

Vezme tašku, má dvacet minut na nákup, děti a úsměv.

Odpoledne prší jemně, chodníky se mění v zrcadla. U přechodu balancuje mezi třemi taškami, vzdorovitým synem a kotníkem, který protestuje každým krokem.

„Rozálie?“

Hlas, který zná její jméno i dávno uložené vzpomínky.

Zvedne hlavu.

Adam.

Starší, pevnější v ramenou, ale oči stejné: přímé, zbytečně laskavé.

„Adame…?“

„To jsem já. Po… dvaceti letech?“

„Neříkej to nahlas,“ usměje se, narovná se – kotník vypálí bolestí.

„Ty kulháš,“ poznamená tiše.

„Špatně jsem došlápla.“

Děti kolem nich víří jako roj.

„Tvoje…?“

„Moje. Všechny čtyři.“

„A tvůj muž?“

Krátké ticho. „Není.“

„To mě mrzí,“ řekne bez frází.

Když jí vítr nadzvedne kabát, zahlédne na stehně stín.

„Jak se máš?“

„V rámci možností,“ odpoví příliš rychle. Oba vědí, že lže.

„Můžu tě doprovodit?“

„Je to jen pár ulic.“

„Tak mě nech jít těch pár ulic s tebou.“

Jdou mlčky. Adam sleduje její krok, rukáv stažený přes zápěstí, jak se vždy lehce prohne, když jí dítě skočí kolem pasu.

„Opravdu je všechno v pořádku?“

„Ano.“

„Takhle ses netvářila ani se zlomenou rukou na kole,“ připomene jí.

„Teď už na kolo nemám čas," Rozálie se pokouší o chabý úsměv.

U domu poděkuje. Úsměv drhne jako zrezivělá branka. Adam přikývne a odchází.

Byt je najednou příliš tichý. Děti se hádají o pastelky, televize šumí, všednost se snaží zakrýt, že uvnitř ní něco vibruje – starý tón, který v ní probudil jeden pohled u přechodu.

Druhý den se potkají mezi regály se slevovými cornflakes.

„Tak přece ještě žiješ,“ ozve se za ní.

„Děti mě drží při životě i při šílenství,“ odpoví.

„To jsou často stejné věci,“ pousměje se.

Chvíli jen stojí mezi krabicemi, kolem hučí klimatizace. Adam ji sleduje méně starostlivě, víc pozorně.

„Pojď na kávu. Jen na lavičku naproti.“

Ví, že by neměla. Že její hrudník je přeplněný: vzpomínky, zodpovědnost, strach, dluhy… A něco, co Adam nezná. Ale přikývne.

Na lavičce drží kelímek s kávou, ruce se jí sotva třesou méně než ráno.

„Připadá mi, že v sobě neseš něco, o čem nemluvíš,“ řekne.

„Každý něco nese.“

„Ne každý tak těžce.“

„A ty?“ zeptá se. „Ty ses nezměnil?“

„Člověk se naučí pár věcí, když to bolí.“

„Taky ti někdo…?“

„Ne. Jen jsem slyšel, co se stalo tvému muži.“

„Byl hodný. A byl nemocný. Dělala jsem, co jsem mohla.“

Adam sklopí oči. „Jsi silná.“

„To mi často neříkají.“

„Protože tě nevidí. Já jo.“

Poprvé po dlouhé době se nadechne doopravdy. Ten večer sedí na posteli s prázdným kelímkem od kávy v ruce a v hlavě jí bliká jediné: Co kdyby…?

Ráno ji vrátí do reality žákovská knížka: Ukončuje se plavání z důvodu neuhrazeného kroužku.

„Já to zařídím,“ hlesne.

Dcera se na ni dívá vyčítavě: „Říkala jsi, že smutek se odplaví po vodě.“

Když děti odejdou, vytáhne z kapsy účtenkový blok: Nájem, obědy, plavání, elektrika, splátka… A malým písmem: Rukavice — nové? Podtrhne. Nemá sílu to přeškrtnout.

V horní skříňce nad lednicí zachvěje ukrytý telefon.

V. – Středa 22:30. Jsi připravená?

Odloží ho. Pak ho znovu vezme. Odpověď už dávno dala – ne zprávou, životem.

Večer si stáhne vlasy do culíku, oblékne mikinu „na běhání“. V tramvaji vypadá jako ženy, co se vracejí z brigády. Jen nevystoupí u supermarketu, ale o dvě zastávky dál – u staré haly. Zvenku opuštěná, uvnitř živá.

„Máš zpoždění,“ zamručí u vchodu muž se širokými rameny.

„Mám děti," ušklíbne se.

„Těžká disciplína.“

„Chci jen peníze a domů.“

„To říkáš pokaždý. A pokaždý se vrátíš.“

Nemá odpověď. Jen vejde dovnitř.

Domů se vrací po půlnoci. Schodiště páchne zatuchlinou, kroky v „běhacích“ botách se rozléhají chodbou. Sousedka v županu pootevře dveře: „Vy chodíte nějak pozdě, paní Rozálie. Ty děti…“

„Hlídá je babička,“ zalže.

„Hlavně aby vám jednou neodešly taky,“ utrousí sousedka a zavře.

V bytě děti spí, jeden má nohu mimo postel, druhá deku přes obličej. Urovná peřiny, skloní se k dětským vlasům. Jen tehdy se cítí čistá. V ložnici se převleče potmě. Zrcadlo nepotřebuje – ví přesně, kde ji co bolí.

Na nočním stolku blikne normální mobil.

Adam: Jestli chceš někdy vyměnit můj mrazák za tvoje rohlíky, beru to.

Usměje se. Krátce. Opravdově. Neodepíše.

Další den v redakci: koláč, drby, nová uzávěrka.

„Rozi, manžel tě včera viděl u průmyslový zóny,“ prohodí kolegyně. „Co tam prosím tě děláš? Tam večer nelezou ani chlapi se psem.“

„Asi si mě spletl. Já večer žehlím.“

Smích, stravenky, únava. Jen Rozálii v té větě „aby za tu únavu aspoň zaplatili“ píchne něco moc skutečného.

Adam mezitím skládá skládačku. Modřiny, noční odchody, telefon, který schovává. Kolega v hospodě se ušklíbne:„Ženská se čtyřma dětma, dluhy a modřinama? Buď blbý chlap, nebo blbá práce. V obou případech se spálíš.“

Adam nic neřekne. Radši se spálit, než litovat, že nic neudělal.

Večer se Rozálie chystá vařit těstoviny s kečupem, když někdo zaklepe. Adam ve dveřích s pizzou, taškou a lahví vína.

„Invaze,“ oznámí. „Večeře pro šest. Pizza je upgrade proti těstovinám s kečupem.“

„Pizza?“ ozve se dětský výkřik.

A je rozhodnuto.

Za pár minut sedí kolem stolku jako rodina, která to tak dělá roky. Adam krájí pizzu, dělá „test z mozzarelly“, děti se smějí.

„Ty jsi mámin kamarád?“ zeptá se jedno z dětí.

Krátký pohled na Rozálii. Přikývne.

„Jsem Adam. Znám mámu ještě z doby, kdy byla menší než ty.“

„To není možný, máma je stará,“ utrousí dcera.

„Na staré mámy,“ připije Adam džusem. Rozálie se směje upřímněji, než čekala.

Když ukládají děti, Adam čte pohádku. Vypadá v cizím dětském pokoji tolik samozřejmě, až to bolí. V kuchyni jí nalije víno do dvou nesourodých skleniček. „Chtěl jsem zjistit, jestli existuješ i po šesté večer.“

„Neměl jsi chodit bez ohlášení.“

„Kdybych se zeptal, řekla bys ne.“

Na gauči mezi nimi visí věta, kterou nakonec vysloví ona:„Proč to děláš? Proč se tak snažíš? Nejsem jednoduchý případ.“

„Neznám nikoho, kdo by byl,“ odpoví.

„Možná mě jen zajímá, co se stane, když jednou zůstanu i u něčeho, co je těžké.“

Mluví o pocitu viny. O představené noci, kdy chodí někam, kde jí není dobře.

„Jestli je v tom někdo, kdo ti ubližuje…“ začne.

„Není,“ vyhrkne.

Oba tuší, že tím nic nekončí.

Když jí palcem přejede po tváři, zašeptá: „Pořád jsi krásná.“

„Přestaň.“

„Neumím. Čekal jsem dvacet let.“

Polibek přijde sám. Nevědí, kdo začal. Gauč je malý, televize beze zvuku bliká barevnou soutěží. Nakonec stojí v ložnici, dveře dětského pokoje míjejí po špičkách.

V pokoji nechá jen světlo z chodby.

„Kdyby se děti vzbudily,“ vysvětlí.

On se neptá. Nenutí ji, aby rozsvítila světlo, které by odhalilo všechno, co si přinesla na kůži odjinud.

Milují se tiše, pomaleji, se vší opatrností dvou lidí, kteří už dobře znají samotu. A ona v jeho dotecích cítí i ozvěnu toho druhého světa – rytmus úderů, hukot haly.

O pár dní později Adam opět parkuje u jejího domu. Na sedadle chladne večeře, víno se kutálí po podlaze. Místo zaklepání zůstane sedět.

Dívá se, jak Rozálie vychází z domu. Kapuci staženou do čela, kroky tiché, nervózní. Rozhlédne se vlevo i vpravo – a rozběhne se.

„Kam jdeš?“ zašeptá do prázdného auta.

Nastartuje a rozjede se za ní.

Večer, modřiny, druhý telefon. Průmyslová zóna. Jeho hlava plní mezery nejhoršími scénáři:

Možná si přivydělává tam, kde ženy nemají jména.

Možná muži platí dvojnásobek za bolest.

Možná za ty modřiny opravdu někdo může.

Sjede do špinavé čtvrti, kde blikají světla a nikdo sem nechodí dobrovolně. Opuštěná hala, oprýskaná omítka, boční vchod. Rozálie mizí uvnitř.

„Proč by tohle dělala?“

U dveří ho zastaví muž s krkem jako sud.

„Vstupné. Dva tisíce.“

Dva tisíce za nevěstinec? Za špinavou halu? Něco nesedí, ale strach je silnější. Po chvíli váhání zaplatí.

Uvnitř ho praští hluk. Žádná hudba, žádné ložnice.

Je to sportovní hala. Vlajky, světla, pot, adrenalin. Uprostřed ring. Dav řve. Peníze mění majitele. Ne nevěstinec. Ne brigáda. Ne „jen špatná práce“.

Nelegální turnaj.

Marně ji hledá mezi diváky. Cpe se k zázemí, někdo ho zarazí: „Nemáš pásku, kámo. Hledej v hledišti.“

Světla náhle zhasnou, hudba zesílí. Dav začne skandovat:„TY-GŘI-CE! TY-GŘI-CE!“

Dva stíny v ringu. Mohutná Medvědice s pletenými „rohy“. A v druhém rohu… zatočí se mu hlava.

Rozálie.

Ne v teplácích. Ne maminka na lavičce.

Tělo napjaté jako struna, páska na zápěstí, oči, které viděly víc bolesti než kdokoliv z publika. Rukavice. Tichý, soustředěný dech.

Ozývá se píšťalka.

Zápas začíná.

Adam stojí v davu a cítí, jak v něm praská něco jiného než představa o ní. Věřil, že prodává tělo. Ona prodává krev.

Každý její pohyb je přesný, tvrdý, naučený. Příliš dobrý na to, aby šlo o náhodu. Tady si nevydělává sexem. Tady si vydělává vlastní silou.

Uvědomí si, že její modřiny nejsou hanba. Jsou zbroj.

Medvědice se vrhne vpřed, Rozálie jde proti ní. Dav šílí. Jedna rána. Druhá. Tvrdý dopad.

Výkřik...

Když je konec, Medvědice leží. Rozálie stojí.

Lidé řvou, sází, mávají bankovkami. Ona se nehýbe. Jen stojí uprostřed ringu — bosá, zpocená, rozbitá, vítězná — a dívá se přímo na něj. V davu je desítky tváří, ale ona najde tu jeho.

Její pohled nežádá omluvu. Neomlouvá se. Jen říká: Tak tohle jsem já.

Seskočí z ringu, dav se kolem ní rozestoupí. Všechno se rozmazává v jediný hučící stín, když se před ním zastaví. Ještě zvedá ruce vítězství, krev jí stéká po bradě, vlasy přilepené k tvářím. A je krásnější, než si ji kdy pamatoval.

„Tak teď víš,“ řekne jednoduše.

Adam přikývne. Všechna obvinění, které si v hlavě chystal, se rozpustí.

Natáhne k ní ruku.

„Jestli chceš,“ zašeptá, „zvládneme to spolu.“

Zavře oči. Jen na vteřinu.

Svět účtů, dětí, strachu, ticha a ringu jí pořád visí na ramenou – ale poprvé po letech není tak těžký. Udělá krok. Z ringu ven. K němu.

Tentokrát nepadá.

Tentokrát stojí.

A už ne sama.

Ne jen Gladiátorka.

Ale konečně i žena.

Každý příběh má svůj otisk – někdy na kůži, jindy v paměti.

Na storila.shop najdeš příběhy, které můžeš doslova obléct – na tričku, hrnku nebo polštáři.

Obleč si ten svůj.