Ztracená povídka: FARAONKA

Tehdy, v době, kdy se bohové ještě procházeli po březích Nilu, se řeka toho rána leskla jako čepel — tichá, napjatá, jako by věděla, že dnes se rodí někdo, kdo jednou změní tvář celé říše. V ohbí řeky, v posvátném městě Vasetu, se ozval ostrý výkřik novorozeného dítěte. Královna Ahmose tiskla dceru k hrudi a i služebnice kolem ztichly: byla drobná, ale v jejích očích se zablesklo něco, co nepatří do pohledu novorozeněte.

„Hatšepsut,“ zašeptal faraon Thutmose I., když k ní přistoupil. Jméno První mezi vznešenými znělo jako proroctví, které se bálo zaznít nahlas.

Její dětství ubíhalo pod žhavým sluncem, které nikdy neodpočívalo. Hatšepsut pobíhala po nádvořích, dotýkala se chladného kamene soch bohů a učila se číst znamení na stěnách chrámů, ještě dříve než rozuměla slovům.

Jenže v paláci se šeptalo, že se narodila s něčím, co nemělo spatřit světlo dne. S něčím, co může přepsat dějiny... 

Rostla rychle — až příliš. Nebyla jako ostatní dívky jejího věku. Zatímco Nefrubity skládala květiny do ošatek a učila se ladně chodit, Hatšepsut stála na stupních chrámu a pozorovala vojáky při výcviku.

„Jednoho dne po vás budu chtít víc,“ řekla jednou veliteli stráží s upřímností dětí, které netuší, že říkají něco nepřípustného.

Velitel se smál, ale ne zcela upřímně. „Až budete žena, princezno, zjistíte, že váš hlas nosí jiný vítr.“

„Až budu vládnout,“ opravila ho tiše.

Byla přímá, hrdá a tvrdohlavá — vlastnosti, které se u dívek netrpěly, ale u vládců cenily. Její otec to viděl. A bál se o ni. Věděl, co znamená vyrůstat jako dívka, která touží po moci.

Když jejích deset let naplnilo dvůr prvními náznaky síly, palácem se začaly šířit fámy. O jejích snech. O jejím pohledu, který byl někdy až příliš pronikavý. O tom, že bohyně Mut ji prý v noci hladívají po vlasech jako vlastního potomka.

A také o tom, že jednou zastíní i krále.

Kněží se přicházeli dívat na dítě, které se narodilo „jiné“. Někteří s posvátnou úctou. Jiní s opatrností lovce, který zvažuje, zda má před sebou zvíře, nebo budoucí božstvo.

Když jí bylo šestnáct, poprvé viděla svého nevlastního bratra Thutmose, který se měl stát jejím manželem, jak zkouší držet žezlo. Bylo pro něj příliš těžké. Potil se. Ruce se mu třásly. Hatšepsut se dívala.

Dlouze.

Beze slova.

„Neboj,“ řekl jí Thutmose tiše, i když to vypadalo, že uklidňuje sám sebe. „Jednou budu faraonem a budu tě chránit.“

„A kdo,“ zeptala se, „ochrání mě před tebou?“

Nevěděl, co odpovědět.

Ona to věděla velmi brzy: Před mužem, který má mít trůn, se může chránit jen jedna věc — trůn samotný.

Roky plynuly jako Nil v období záplav — trpělivě, neúprosně a bez návratu. Palác, do něhož kdysi vstupovala dívka s rozpálenými tvářemi a koleny od písku, měl nyní v chodbách chlad, který patří jen místům, kde sídlí moc. Sloupy pokryté hieroglyfy ji vítaly nakloněnými hlavami, služebnictvo sklánělo oči a kdekoliv se rozléhal zvuk jejích kroků, tam se okolní svět zastavil.

Otec i bratr byli již dávno uloženi do věčného spánku a Thutmose III., její nevlastní syn, byl stále jen chlapec — příliš malý, aby vládl a příliš nebezpečný, aby byl ponechán bez dozoru. A tak se stalo, že Hatšepsut, žena s hlasem příliš pevně usazeným v hrudi, usedla na trůn.

Musela se změnit. Nechtěla, ale musela.

Naučila se mluvit pomaleji a níž, aby se v jejích slovech zalesklo něco, co lidé nazývali autoritou. Naučila se mhouřit oči jako dravec sledující kořist. Naučila se stát vzpřímeně, v postoji pevně zasazeném do kamene, jako by byla součástí chrámu, nikoli jeho obyvatelkou.

Aby si kněží nestěžovali, oblékala se do mužských šatů. Aby lid uvěřil, lepila si obřadní vous.

A aby sama přežila, stala se tím, co od ní svět žádal — faraonem.

Jenže moc sama o sobě nevysuší touhu. Ta se rodila večer, když se lampy rozzářily a vzduch v komnatách ztěžkl olivovým olejem, kadidlem a potem dne. Její soukromé komnaty byly jiným královstvím — měkčím, sladším, naplněným šepoty a doteky. Závěsy z jemného hedvábí se vlnily při jejím pohybu, bronzové mísy odrážely světlo jako hladina řeky a vzduch byl vždy teplý, jako by se místnost nadechovala spolu s ní.

Tam se Hatšepsut nemusela přetvařovat. Tam mohla být ženou, která touží a především vládkyní, která si bere.

Otrokyň měla mnoho. Každá byla krásná svým způsobem: jinak se smála, jinak pohybovala, jinak dýchala. Ale žádná z nich nebyla milovaná. Hatšepsut nechtěla jejich srdce — jen jejich oddanost a jejich těla. A ony ji to vše dávaly rády. Lepší být vyvolenou v královnině ložnici než zapomenutou v chodbách paláce.

Jednou za měsíc si královna vybrala jednu, ta pak s ní trávila celou noc, ve světle lamp, v měkkosti polštářů a v rytmu pomalého, hlubokého dechu. Nebylo v tom násilí, ale byla v tom autorita. Jako když Nil vede své vody, aniž se ptá, kam chtějí téct.

Jindy Hatšepsut neměla chuť dotýkat se sama — chtěla pozorovat. Ne muže. Ty vnímala jen jako stíny v pozadí své říše. Ale ženy, jejich těla a emoce, to byla jiná symfonie.

Dvě nahé otrokyně před ní někdy tančily pomalý tanec, ladné a nekonečné pohyby připomínaly vodu. Jindy se objímaly, šeptaly si slova, která Hatšepsut neslyšela, ale jejich tón ji vzrušoval víc než samotný obsah. A někdy — když si přála zapomenout na tíhu korun i povinností — svolala jich více. Dvě, tři, čtyři… Měkké stíny, které se prolínaly pod jejím pohledem, kůže třpytící se potem, šepoty plné úcty i touhy.

Byla to síň rozkoše.Místo, kde se mohla zlomit pod tíhou vlastních potřeb.Místo, kde neexistoval trůn, zodpovědnost ani historie — jen ženská energie, která ji obklopovala jako teplo plamenů.

Její komorník, ten, kterého kdysi nechala přivézt z polí na pokraji smrti, jí podával plášť bez jediného slova. Věděla, že má vše, ale přesto jí stále něco chybělo.

A pak — jednoho dne — přišla ona.

Tia.

Vysoká, štíhlá a s pletí temnější než noc nad Núbií. Na kůži se jí leskl zlatý prach, jako by ji někdo vyryl z posvátné malby. Vlasy spletené do stovek drobných copánků, každý ozdobený korálkem. Oči však byly to nejděsivější — klidné, neochvějné a beze strachu.

Stráže ji přivedly k Hatšepsut jako dar, jako trofej, jako další z mnoha žen, které měly uctívat faraona. Očekávaly, že Tia poklekne. Ale ona se jen zastavila… a zůstala stát.

Ani se nepohnula. Ani nemrkla.

Hatšepsut si uvědomila, že v síni nezatajila dech nejen ona, ale všichni. Strážcův bič zasyčel vzduchem.

„Klekni!“ rozkázal tvrdě.

Tia neuhnula očima.

Nezachvěla se.

Jen se usmála — velmi jemně a velmi chladně.

„Klekám jen před bohy,“ odpověděla.

V té chvíli se Hatšepsut narovnala. Nebyl v tom hněv, jen zvláštní ticho, které se rodí, když se dva predátoři poprvé setkají.

Stráž chtěla udeřit znovu, ale Hatšepsut zvedla ruku. „Nechte ji.“

Ticho se změnilo v napětí tak hutné, že by se dalo rozlomit.

Tia pohlédla na královnu — a Hatšepsut poprvé po letech ucítila opravdové vzrušení.

Ne tělesné.

Ale mocenské.

Pradávné.

Něco mezi výzvou a přijetím.

Tia byla přidělena do královnina harému, ale chovala se jinak než ostatní ženy. Nechodila s očima sklopenýma. Nepřišla, když jí zavolaly. Nechala se umývat až napotřetí. A když Hatšepsut poprvé vstoupila do komnaty, aby si ji prohlédla, Tia stála nahá u okna a dívala se na řeku — jako by byla doma a ne v zajetí.

„Víš, kdo jsem?“ zeptala se Hatšepsut.

Tia pomalu otočila hlavu. Její pohled byl temný, hluboký. „Jsi žena,“ řekla prostě.

A dodala: „A nosíš vous, který ti nenáleží.“

Hatšepsut ucítila elektrické bodnutí — vztek i fascinaci v jednom tahu. Nikdo jí to ještě nikdy neřekl do očí. Nikdo si to nedovolil. Možná proto ji nevyhnala. Možná proto ji začala vyhledávat.

Obliba přerostla v zaujetí.

A zaujetí velmi brzy přerostlo v posedlost.

Hatšepsut si všímala její gazelí chůze. Pohybovala se jako kočka, jako bytost, kterou nezkrotí ani oheň.

A Tia ji ignorovala.

Neuhýbala pohledem, ale nepřibližovala se.

Neurážela ji, ale neuctívala.

Když se královna pokusila dotknout její paže, Tia ucukla. A to bylo poprvé, kdy se Hatšepsut doopravdy rozzlobila.

A pak jedné noci povolala Tiu do své komnaty.

Přišla, ale její krok byl zvukem vzdoru. Vstoupila do komnaty jako někdo, koho sem zavlekli silou, a přesto se odmítal podřídit. Její oči — tmavé, tvrdé jako obsidián — říkaly jasně: nepatřím sem, nepatřím tobě, nepodvolím se.

Hatšepsut pocítila, jak se v ní cosi prudce napjalo. Byla obklopená stovkami žen, které se jí vrhaly k nohám a přesto po letech vlády nezažila ten vzrušující chlad, který jí proběhl páteří, když se na ni podívala tahle černá otrokyně. Beze studu. Bez služebnosti.

Bylo to poprvé, kdy cítila, že někdo stojí proti ní jako skutečný protivník.

Královna natáhla ruku a sevřela Tiino zápěstí. Nebylo to něžné gesto. Byl to nárok. Prohlášení. Tia sebou trhla. Vytrhla se z královnina sevření s prudkostí šelmy zahnané do kouta. Její vlasy se rozvlnily, zlatý prach na pokožce se zachvěl v mihotání lamp.

Hatšepsut ucítila v hrudi vztek. Nikdo jí neuhýbal. Nikdo před ní necouvl. Nikdo se jí neodvážil odporovat.

„Stůj!“ zasyčela královna.

Otrokyně neuposlechla. Ustoupila o krok, ramena napjatá, dech krátký a ruce připravené bránit se.

Hatšepsut znovu natáhla ruku, tentokrát rychleji a tvrději. Uchopila ji za paži silou, kterou v sobě dlouho nevyužila. Tia se znovu pokusila vytrhnout. Královna udeřila — ne ze zuřivosti, ale jako faraon, který si bere to, co mu patří podle zákonů bohů i lidí. Dívka zalapala po dechu, zavrávorala, ale nesklopila oči.

A to Hatšepsut popudilo ještě víc.

„Poslechni mě!“ procedila hrozivě skrz zaťaté zuby. Její hlas zhrubl, klesl do tónu, který nosila na veřejnosti — tónu, jenž patřil nikoli ženě, ale vladaři. „Klekni na kolena!“ vykřikla hrozivě a vyhrnula si bílé roucho.

V té chvíli byla Hatšepsut faraonem.

A faraon nepřijímá odmítnutí.

Tia ještě naposledy vzdorovitě zvedla bradu. Její oči se leskly vším, co se uvnitř ní lámalo — hrdostí, bolestí a nesmiřitelným odporem. Byla krásná v tom boji, téměř krutě krásná.

Ale věděla, co znamená odpor.

V paláci, kde se o životě rozhoduje v tichu.

Ve světě, kde se neposlušnost trestá rychleji než krádež bohům.

Smrt nepřichází s křikem.

Přichází tiše, v okamžiku, kdy se rozhodnete neustoupit.

A tak Tia klesla na kolena.

Pomalu sklonila hlavu. Její ramena povolila a dech se prohloubil.

A Hatšepsut, poprvé od chvíle, kdy usedla na trůn, ucítila v sobě prudké, živoucí chvění — ne jen moc, ne jen vítězství, ale něco mnohem nebezpečnějšího.

Rozkoš.

Ne tělesnou — tu znala.

Ale rozkoš z toho, že konečně našla někoho, kdo se jí dokázal postavit.

A kdo právě proto musel padnout.

A pak se to opakovalo noc co noc. Hatšepsut se nemohla dívky nabažit a ostatní otrokyně z harému jen závistivě postávaly před zavřenými dveřmi jejích komnat.

V paláci se pomalu začínal rozhořívat mocný oheň žárlivosti.

Ostatní otrokyně šeptaly: „Tia spala s královnou.“

„Nejen spala — Hatšepsut ji bere k sobě každý večer.“

„Ke každé se nikdy nevracela víc než dvakrát… ale za Tiou chodí pořád.“

Přicházely intriky, smích za zády, pokusy Tiu očernit, zbít, znemožnit…

Tia mlčela.

A Hatšepsut poprvé pocítila cosi nebezpečného: slabost.

Protože žena, která se měla stát nejsilnější v říši… se zamilovala do otrokyně, která ji nenáviděla.

A zatímco ženy v harému polykaly svůj vztek, někdo jiný už jednal.

První zpráva přišla do rukou Thutmose III. nenápadně — v balíku s účty z chrámu. Mladý princ zíral na papyrus tak dlouho, až se mu prsty začaly třást. Slova byla krátká, ale jejich síla drtivá: „Královna zneuctívá trůn svými nočními hrami.“

Druhá zpráva přišla o dva dny později.

Třetí noc nato přišla další.

A pak další.

Každá byla podrobnější než ta předchozí.

„Silou si bere otrokyně.“

„Noc co noc odvolává stráže u svých dveří.“

„Je slabá. Ovladatelná. Znič ji, než zničí říši.“

Thutmose III. četl zprávy a papyry se mu v prstech kroutily jako živí hadi. Každé slovo, každá černá linka inkoustu, jako by mu pálila dlaně. Jeho dech byl přerývaný, prudký, jako kdyby se snažil potlačit v sobě něco, co už dávno přerostlo hranice chlapecké nenávisti.

Nová zpráva dopadla na stůl s jemným plesknutím, ale v jeho nitru to dunělo jako hrom.

Tohle už nebylo šeptání dvořanů.

Tohle byla zbraň.

Zatímco v paláci šeptaná slova narůstala v bouři, Hatšepsut sledovala, jak se kolem ní utahuje neviditelná smyčka.

„Mezi námi je zrádce.“ Ta věta se šířila chodbami jako otravný hmyz. Usazovala se na zdech, vplouvala do komnat a zabodávala se do uší otrokyň, stráží i dvorních dam.

Podezření padlo nejprve na ženy z harému. Žárlivost byla mezi nimi stará známá. Každá toužila být tou vyvolenou, každá snila o tom, že královna spočine v noci právě v jejím náručí.

Tia jejich svět převrátila naruby.

Bylo snadné uvěřit, že některá z nich dokázala poslat tajnou zprávu ven.

Jenže když Hatšepsut nechala několik z nich přivést a dlouze a tiše je vyslýchala, jejich strach byl opravdový. Viděla, jak se jim třesou ruce, jak jim kolena měknou – tohle nebyla vina, ale děs. Děs z toho, co se v paláci děje, ne z toho, co spáchaly ony.

Pak přišla řada na Tiu.

Byla nová. Byla hrdá.

A i když se podvolila, její vzdor nezmizel – jen se transformoval v tichou, dusivou zuřivost. V očích měla stále ten temný oheň, který královnu poprvé udeřil jako blesk.

Ženy šeptaly s potěšenou hrůzou:

„Je to špehyně z jihu.“

„Bohyně v lidské kůži.“

„Příliš krásná, než aby byla obyčejná.“

Hatšepsut naslouchala jejich slovům, ale její mysl byla střízlivější. Tia by neužila šeptaných cest. Kdyby chtěla ublížit, udělala by to čelně, hrdě a s pozvednutou bradou.

Zůstávala ještě jedna žena.

Její nejbližší dvorní dáma — stín, který ji provázel od prvního dne vlády. Ta, která jí rozplétala těžké černé vlasy každý večer, dokud nepadaly po ramenou jako hedvábný závěs. Ta, která do jejích paží vtírala oleje z myrhy a lotosu, když se připravovala na obřady před bohy. Ta, která s posvátnou pokorou držela její obřadní vous, když se měnila ve faraona. Ta, která jí rozuměla z pouhého nádechu.

Hatšepsut ji znala roky. Dlouho věřila, že tato žena by za ni položila život. A teď v jejím nitru zahořel poprvé temný plamen pochybnosti. Když dvorní dámu přivedli, královna neřekla jediné slovo. Jen se na ni zadívala — dlouze, pevně, bolestně.

Ta žena se zlomila ještě dřív, než pohled vůbec dopadl na její tvář. Podlomila se jí kolena. Slzy jí začaly stékat po tvářích, jako by právě slyšela rozsudek smrti.

„Má královno… prosím…“ Jenže její hlas byl tenký, rozdrásaný strachem.

Hatšepsut věděla, že strach se nedá předstírat tak dokonale.

Přesto váhala.

Jen vteřinu.

Jen nádech.

Pak se obrátila k veliteli stráží: „Odveďte ji.“

Ženin nářek se nesl chodbou dlouho po tom, co dveře zapadly. Ale Hatšepsut ho neposlouchala.

Nesměla.

Ne jako žena.

Jako faraon.

A ráno dvorní dáma zemřela.

Palác zůstal napjatý jako struna harfy. Šeptané zvěsti utichly — strach je umlčel. Na chvíli se zdálo, že tíha podezření se zvedla.

A pak, ještě téhož odpoledne, doputovala k Thutmosovi III. další zpráva. Ještě podrobnější než ty předchozí. Ještě jedovatější. Ještě jistější.

„Tvá regentka se propadá do hříchů. Slábne. Vládne chtíčem, ne zákonem. Je čas udeřit.“

Thutmose III. četl papyrus tak dlouho, až se inkoust rozpil potem jeho prstů. A v jeho tváři se objevil chlad, který kdysi býval jen dětským trucem — teď se měnil ve skutečnou nenávist.

Hatšepsut o zprávě nevěděla, ale cítila její ozvěnu. V chodbách se třásl vzduch. Stráže stáli napjatěji, než bylo obvyklé. Její komnaty jako by najednou měly víc stínů než světla.

Něco bylo špatně. Zatraceně špatně.

A tehdy pochopila, že se spletla. Poprava dvorní dámy nepřinesla ticho — přinesla jen další šeptanou obžalobu.

Zprávy totiž pokračovaly.

To znamenalo jediné: zrádce stále žil, sledoval ji, dýchal stejný vzduch a pohyboval se někde v jejím stínu.

Hatšepsut vstala z trůnu a zamířila ke svým soukromým komnatám. Otevřela dveře a pohled na bronzové zrcadlo ji zasáhl víc než výkřik popravené ženy.

Zrcadlo neukazuje jen odraz. Zrcadlo ukazuje pravdu.

Viděla v něm svou tvář — krásnou, ale vyčerpanou. Pod očima stíny, v lících ostrost, která tam dřív nebývala. A v jejích očích… poprvé za dlouhé roky nebyla síla, ale pochybnost.

Nenávist? Ne.

Bolest? Ano.

Zrada.

A čím víc na sebe hleděla, tím jasnější byla odpověď.

Zrádce nemohl být někým z harému. Ani ženou, ani otrokyní. Nemohl být někým, kdo se jí dotýká jen občas.

Musel to být někdo, kdo slyší její šepot, když není nikdo jiný nablízku… kdo ji vidí při oblékání i svlékání, někdo, kdo zná její slabiny lépe než kdokoli jiný, někdo, kdo denně stojí u jejích dveří a ví, kdy je královna sama, bez stráží a bez svědků. Někdo, komu kdysi zachránila život. Někdo, kdo jí přísahal věrnost až za hrob.

Teprve v tom okamžiku jí srdce prudce stisklo něco ledového.

Její osobní komorník.

Nevykřikla. Nerozbila zrcadlo.

Ani nedala povel popravčí četě.

Jen stála.

A cítila, jak se jí hrudník pomalu uzavírá, jako by se na ni položila starověká kamenná deska. Ne strach o sebe. O sebe se nebála nikdy.

Ale strach o říši.

O Egypt.

Protože jestli ten, kdo znal každý její krok, sloužil Thutmosovi III., nebyl to čin jednoho muže. Byl to začátek. Začátek bouře, která se nezastaví, dokud nesmete toho, kdo stojí v jejím středu.

A Hatšepsut to cítila v kostech: bouře se teprve zvedá.

Jeho jméno kdysi vyslovovala s důvěrou. Nebyl to jen služebník. Byl to člověk, kterého přivedla zpět k životu, když ho našli polomrtvého na cestě mezi políčky za Vasetem – zbitého, vyprahlého, připraveného zemřít. Nechala ho přivést do paláce, obléct do čistých šatů, dala mu jídlo, práci, postavení.

A on u ní zůstal.

Léta.

Viděl ji vstávat, když ještě ani slunce neodplulo zpod obzoru. Podával jí roucha při ranních obřadech, pomáhal jí upevňovat obřadní vous, dotýkal se jejích ramen při zahalování pláštěm, stál v pozadí jako stín, který nikdy nepochyboval.

Tak to alespoň vypadalo.

Teď stál v šeru chodby mezi vysokými sloupy, tvář měl napjatou, čelist sevřenou a oči chladné jako voda v hrobkách. Papyrus, který držel, byl tím posledním v řadě. Ten nejhroznější.

„Královna je slabá.“

„Královna znesvěcuje trůn.“

„Královna musí padnout.“

Pečetil jej pečetí, kterou ukradl potají. Nikdy nezaváhal. Nikdy si nezakryl tvář. Věděl přesně, co dělá. Zasunul svitek do schránky posla, který čekal ve stínu. Posel se uklonil a splynul s nocí. A komorník zůstal stát.

Jen nasával vzduch, jako by doufal, že se mu prach paláce jednou přestane zvedat pod nohama.

„Svět nemůže vést žena,“ zašeptal do tmy. „Zvlášť ne žena s nalepeným vousem.“

Byl to hlas přesvědčení. Ne zloby.Hlas někoho, kdo věří, že jedná správně, i když jedná hanebně.

„Lidé ji nenásledují. Kněží ji jen trpí. A vojsko? To poslouchá z povinnosti, ne z úcty.“

Zavřel oči, jako by se modlil. „Egypt potřebuje muže. Sílu. Ne někoho, kdo se v noci oddává ženám a přes den předstírá božství.“

Když oči otevřel, zablesklo v nich rozhodnutí.

Thutmose III. byl na cestě. Volal ho. Podněcoval ho.

Převrat byl jen otázkou hodin.

Hatšepsut o tom zatím netušila. Jen cítila, jak se v paláci mění vzduch. Bylo to jako před bouří — ta zvláštní, lepkavá tíha, kdy i ptáci zmlknou, protože něco přichází. Něco, co neumí pojmenovat, ale ví, že se to blíží.

Z dálky k ní dolehly kroky stráží. Příliš rychlé a razantní. Vyšla na vyvýšený balkon paláce. Na horizontu viděla sloupec prachu, který se přibližoval — pravidelný, rytmický, vojenský.

Thutmose III. jel v čele a s ním jeho věrní.

Královna sevřela okraj parapetu tak silně, až jí zbělely prsty. „Tak je to tady,“ zašeptala.

Její hlas nezlomilo vědomí, že se blíží bitva.Té zvládla čelit už tisíckrát.

Zlomilo ji vědomí, že byla zrazena v místě, kde měla být v bezpečí — ve vlastních komnatách, pod rukama člověka, kterému věřila víc než vlastní krvi.

A její srdce šeptalo: „Jestli padnu, padne Egypt.“

Noc se snášela rychle, jako by i nebe chtělo zahladit stopy toho, co se stane. Královna se otočila, připravena vyrazit mezi své věrné — když za sebou uslyšela tichý zvuk. Jemné šelestivé nadechnutí ve tmě. A z ní vystoupila Tia. Její oči byly jiné než dřív. Už v nich nebyl vzdor ani strach. Byl v nich oheň, který se rozhoří jen tehdy, když člověk pochopí, že svět se láme — a on s ním.

„Přišla jsem,“ řekla tiše. „Protože jestli máš padnout, padnu s tebou.“

Komorník seděl ve své malé komoře, kam sotva pronikalo světlo lampy a naslouchal dunění bubnů, které se neslo nocí. Nebyly to bubny slavností ani bubny obřadů – byl to pomalý, hluboký rytmus přicházející změny. Zvuk, jenž se zarýval do jeho hrudi jako temný příslib toho, co mělo přijít. A právě ten zvuk mu dělal dobře, téměř fyzicky; byl to tlukot konce, ne jejího – ale konce vlády, kterou považoval za nehodnou, vratkou a nebezpečnou.

Seděl nehnutě, ruce položené na kolenou a přes všechny rozechvělé stíny na stěnách měl výraz klidného odhodlání. Byl přesvědčen, že jedná správně. V hloubi duše věřil, že Egypt pod ženinou vládou slábne, že se rozpadá zevnitř pod tíhou jejích nočních hříchů a denních přetvářek. Byl přesvědčen, že se země propadne do chaosu, pokud se nezasáhne právě teď.

„Zachraňuji říši,“ šeptal si pro sebe, jako by to byly modlitby.

„Jen vracím korunu tomu, komu právem náleží.“

Jeho hlas se ztrácel v tichu, ale šeptal dál, až mu tělo zvláčnělo téměř sladkou úlevou. „Některé bouře,“ dodal, „jsou nutné, aby země mohla znovu dýchat.“

V jeho mysli to bylo jednoduché: jedná pro dobro všech.

Pro vojáky, kteří potřebují vůdce.

Pro kněze, kteří touží po jistotě.

Pro lid, který se nechce klanět ženě s nalepeným vousem.

Jenže komorník si neuvědomoval, že se kolem něj už dávno zvedala jiná bouře – taková, kterou nerozeznal, protože ji nečekal. Neviděl, že jeho činy probudily něco, co nikdy nemělo být probuzeno.

Nevěděl, že v komnatách královny stojí Tia, otrokyně, o níž si myslel, že je jen další v řadě – a přesto právě ona, raněná, hrdá a pokořená, stojí u Hatšepsutiny strany pevněji než kdokoliv jiný.

Nevěděl, že tato žena, kterou považoval za bezvýznamnou, nese v sobě věrnost, již se nedá koupit ani zlomit, a že její srdce je teď připravené bojovat do posledního dechu.

Netušil, že každé dunění bubnu je zároveň zvukem přicházející odplaty.

V temné síni paláce Hatšepsut stála mezi třepotavými lampami, jejichž plameny se nakláněly jako uštvaní poutníci v poušti. Vzduch měl hutnost rozpáleného kovu a ticho mezi kamennými sloupy bylo tak hluboké, že se zdálo, že i bohové přestali dýchat.

Nevzala s sebou stráž.

Ani kněží.

Ani zbraně.

Poprvé po letech šla jako ona sama — žena, ne faraon. Ale uvnitř té ženy byla ocel, která se nepoddala ani tehdy, když jí zemřel otec, ani tehdy, když jí zemřel manžel, ani tehdy, když ji odmítla vlastní krev.

Když se ve dveřích objevil komorník, už držel v ruce nůž.

Kráčel k ní odhodlaně, skoro lítostivě – jako někdo, kdo jde zabít z milosti.

„Měla jsi vládnout jako žena,“ pronesl hořce. „A ty ses rozhodla stát bohyní.“

Hatšepsut neodpověděla. Ani nemusela. Stačilo vidět, jak stojí před ní – člověk, jehož život kdysi zachránila, člověk, kterého považovala téměř za člena rodiny… a který teď držel v ruce nůž jako zbraň proti ženě, jež mu dala všechno.

To bolelo víc než hrozba smrti.

Ale dnes nepřijde o trůn. A nepřijde ani o sebe.

Ze stínů, které se držely u stěn jako noc sama, vystoupily její otrokyně.

Tiše.

Jedna po druhé.

Ne v pokorném průvodu služebnic, ale jako vlčice, které cítí krev a stojí mezi svou vůdkyní a její zkázou. Jejich oči svítily zuřivostí, žárlivostí i oddaností, tak zvláštně promíchanými, že žádná z nich nedokázala rozlišit, kde končí jedno a kde začíná druhé.

A pak mezi ně vstoupila Tia.

Kráčela pomalu, každý krok byl pečlivě zvážený, jako by se bála, že se svět pod jejíma nohama zlomí. Když stanula po boku královny, její paže se nepatrně dotkly. Ten dotek byl malý, tichý, ale udeřil Hatšepsut přímo do hrudi silou, kterou od sebe nečekala.

Komorník sebou cukl, když je viděl bok po boku. „Ty?“ zasyčel. „Otrokyně? Předstoupíš za ni?“

Tia zvedla bradu. Její obličej byl krásnější než kdykoli předtím — ne pro svou dokonalost, ale pro odvahu, která z ní vycházela jako světlo. „Jsem tam, kde jsem chtěla být,“ řekla. Bez váhání. Bez strachu.

Komorník se ušklíbl — a z temnot za ním vystoupili další dva muži. Jeho spojenci. Stejně rozhodnutí. Stejně odhodlaní dovršit zradu.

A pak vypuklo peklo.

Boj začal jediným výkřikem, který se rozletěl síní jako šíp. Otrokyň bylo mnoho, ale muži byli ozbrojeni – nejen noži, ale i pažemi tvrdými od práce ve zbrojnici a odvahy, kterou dodává nenávist.

První muž srazil dívku k zemi prudkým úderem pěstí. Druhý bodl jinou do ramene tak silně, až se její černé kadeře rozhodily po zemi jako rozlitý inkoust. Krev rychle barvila podlahu do tmavých odstínů, které připomínaly zapadající slunce nad Núbií.

Ale otrokyně neklesaly. Vrhaly se kupředu, jako by byly spoutané jednou myslí — touhou chránit Hatšepsut, touhou pomstít uraženou hrdost, touhou obětovat se za někoho, kdo si nikdy žádnou lásku nežádal, ale přesto ji probouzel.

A do toho všeho se vrhla Tia.

Její pohyb byl jako úder hromu – rychlý, prudký a nezadržitelný. Skočila přímo mezi Hatšepsut a jednoho z mužů. Chytila jeho zápěstí, zkroutila mu paži až nůž upadl na zem s kovovým cinknutím. Druhý se vrhl na ně, srazil ji na stranu, ale Tia vstala, aniž by si setřela krev ze rtů.

A tehdy komorník zaútočil. Ne na otrokyně. Na královnu.

Tia to uviděla první.

A bez jediného zaváhání skočila před Hatšepsut.

Čas na chvíli zpomalil. Lampy se zachvěly a vzduch se naplnil mědí a strachem.

Nůž se zaleskl.

Tia vykřikla.

A pak se ozval ten zvuk.

Zvuk, který Hatšepsut poznala okamžitě. A který si bude pamatovat do posledního dne svého života. Tia se zastavila v pohybu. Její oči se rozšířily a dech se zlomil. Komorníkova čepel jí trčela z boku.

Hatšepsut vykřikla. Byl to výkřik, který neměl barvu ani tvar — výkřik ženy, ne vládkyně. Byl to výkřik někoho, kdo ztrácí něco nenahraditelného.

Dívka klesala k zemi pomalu, jako list, který padá z posvátné fíkovníkové větve. Královna ji zachytila dřív, než dopadla. Držela v náručí ženu, kterou nejdřív donutila pokleknout. A přesto ji milovala víc, než kdy milovala sama sebe.

„Tio…“ šeptala, zoufalá a zlomená. „Tio, prosím… podívej se na mě… neodcházej.“

Tiiny oči se otevřely. Měly v sobě měkkost zapadajícího slunce a smutek celého světa.

„Moje… královno,“ vydechla pomalu.

A na rtech se jí objevil úsměv — ten nejkřehčí, jaký kdy kdo viděl. „Nechtěla jsem tě milovat…“

A pak vydechla naposledy. Ne s bolestí. Ale jako člověk, který konečně našel svůj klid.

Hatšepsut ji držela dál. Držela ji, i když už nebylo koho držet. A palác kolem nich byl prázdný, dutý, tichý, jako by i bohové odvrátili zrak.

A královna pochopila, že se v té chvíli nezhroutil jen jeden život.

Ale kus nebe. A kus ní samotné.

Síně, které ještě před chvílí duněly bojem, byly nyní tiché jako hrobka. Hatšepsut stála uprostřed s obřadním vousem nasáklým krví. Zlatý prach z Tiina těla jí ještě lepil prsty, jako by ji nutil si zapamatovat každý dotek.

Ví, že intriky jsou u konce.Ví, kdo ji zradil.Ví, za co zaplatila.

Ale Thutmose III. je na cestě.

Pozvedla hlavu.Plameny se odrážely v jejích očích a na okamžik připomněly staré božstvo, které odmítlo zemřít.

„Ne muž… ne žena…“ zašeptala a její hlas byl tichý jako modlitba, přesto silnější než jakýkoli výkřik.

„Faraon!“

A svět kolem ní se zastavil, jako by i bohové čekali.

Každý příběh má svůj otisk – někdy na kůži, jindy v paměti.

Na storila.shop najdeš příběhy, které můžeš doslova obléct – na tričku, hrnku nebo polštáři.

Obleč si ten svůj.