Ztracená povídka: SATAN SI VYBRAL MOU DCERU

Někdy večer poznáte podle ticha. Ne podle toho obyčejného — tohle ticho je těžší. Sedne si vám na ramena, jako by čekalo, až si všimnete, že něco je špatně.

Za zdí se ozýval dceřin smích. Ale ne ten běžný, roztěkaný, patnáctiletý. Tenhle byl… dutý. Plochý.

„Nino?“ zavolala jsem. „Slyšíš mě?“

Ticho se na okamžik napjalo. Pak se ozvalo cvaknutí — vypnutý displej. Tak tiché, že ho člověk zaslechne jen tehdy, když už má strach.

Poslední týdny byla jiná. Zavřená v pokoji, kapuce na hlavě i doma, světlo z mobilu jí řezalo tvář. Když jsem otevřela dveře, položila telefon displejem dolů tak rychle, jako by se spálila.

„Učím se,“ šeptla vždycky.

Jenže ten hlas… Ten hlas měl ostří, které jsem u ní neznala.

A pak se stalo něco, co mě donutilo postavit se. Nina už se nesmála sama. Ten smích byl dvojí. Jako by se někdo smál s ní. Z místa, kde by žádná dcera nikdy neměla hledat společnost.

A to byl okamžik, kdy jsem pochopila, že tohle není obyčejná puberta, výkyv nálad ani vzdor.

Byla to pozvánka.

A Nina ji přijala.

____

Vyšla z pokoje až po desáté. Vlasy měla přilepené k čelu a oči červené. Podala mi prázdný talíř a chtěla odejít zase zpátky, ale zastavila jsem ji.

„Nino, je ti dobře?“

„Jo,“ odpověděla. „Jen jsem trochu unavená.“

Koutkem oka jsem zahlédla, jak jí na mobilu něco zablikalo. Krátká, ostrá notifikace. Červená ikona, jakou jsem ještě neviděla.

„Co to máš za appku?“ zeptala jsem se.

Zarazila se. Na pouhou vteřinu.

„Jen… novou sociální síť. Všichni ji mají.“

Nekoukala na mě. Koukala vedle mě – jako by tam někdo stál. A na okamžik mi blesklo hlavou, že ten její pohled je někam vedený, ne náhodný. 

Pak odešla do pokoje a zamkla se.

Seděla jsem v kuchyni ještě dlouho. Nadávala si, že přeháním. Že je to jen puberta, že se mění, že už nechce sedět se mnou u televize jako dřív.

Ale to ticho…

To nebylo normální.

Když jsem si dolila čaj, telefon na stole krátce zablikal. Ten můj. Displej se na vteřinu rozsvítil dočervena, uprostřed jako by se objevila titěrná tečka — a hned zmizela v přehršli notifikací z mailu a banky. Mrkla jsem, promnula si oči a připsala to únavě. Tenkrát jsem tomu nevěnovala pozornost. Měla jsem ji věnovat.

---

V noci mě probudilo světlo, které unikalo zpod dveří jejího pokoje do chodby. Dveře zůstaly pootevřené sotva na jeden centimetr, jako by je někdo nechal nedovřené schválně. Ležela jsem nehnutě a snažila se rozeznat zvuky, které ke mně doléhaly. Neslyšela jsem žádné kroky, žádné šourání, ani hudbu z telefonu — jen tiché šeptání. Nebylo však Niny. Ten hlas byl hlubší, syčivější, a měl v sobě něco, co ve mně okamžitě probudilo chlad, který se mi rozléval po zádech. A já věděla, že v tom pokoji nešeptá moje dcera.

Zvedla jsem se a šla ke dveřím. Pomalu. Podlaha mě studila do bosých chodidel, jako by mě sama brzdila, abych se nepřibližovala.

Nina seděla na posteli, zády ke dveřím. Tma kolem ní, jen světlo z mobilu osvětlovalo část pokoje chladným modrým kruhem.

 „Holčičko?“ zašeptala jsem. 

Trhla sebou, jako by ji někdo vytáhl z hlubin.

 „Mami, prosím… proč neklepeš?“ řekla rychle a skryla telefon pod deku tak prudce, až se prostěradlo zkroutilo.

 „Co to bylo za hlas?“

 „Jaký hlas? Tys sem vtrhla a vyděsila mě.“

Zůstala jsem nehnutě stát, protože v jejím pohledu bylo něco, co mi projelo tělem jako ledová čepel. Nebyl v něm ani strach, ani vztek — spíš podivná, zneklidňující prázdnota, která k ní nepatřila. Jako by se na mě dívala osoba, kterou jsem nikdy předtím neviděla.

V tu chvíli její mobil náhle zavibroval. Byl to obyčejný, tichý zvuk, který slyším doma stokrát denně, ale Nina sebou trhla tak prudce, jako by se jí ten tón dotkl přímo na kůži. Oči jí na okamžik potemněly a prsty sevřely telefon s takovou silou, že zbělaly klouby.

 „Nemůžeš spát v noci s mobilem,“ řekla jsem ostřeji, než jsem zamýšlela a natáhla jsem ruku k ní. „Jestli to nepřestane, zabavím ti ho.“

Měla mi ten telefon podat, alespoň jsem si to myslela, ale místo toho ho instinktivně schovala za záda, jako by bránila něco, co nesmí spatřit světlo.

 „Nemůžeš,“ vydechla, hlas slabý a přesto napjatý jako struna.

 „Proč ne?“ zeptala jsem se, i když už ve mně začínal růst neklid, který jsem neuměla pojmenovat.

Sklopila oči k podlaze, ale jen na krátký okamžik — pak je ke mně zvedla tak rychle, až se mi stáhl žaludek. Její pohled byl temný, ztracený a přesto v něm bylo cosi rozhodnutého.

„On by se zlobil,“ zašeptala.

Zůstala jsem stát uprostřed pokoje, jako by mě někdo přimrazil k podlaze.

„Kdo?“

Na to neodpověděla hned. Položila konečky prstů na displej telefonu s něhou, která mi vehnala chlad do šíje, jako by hladila něco živého, dýchajícího.

 „Ten… kdo mě chrání,“ řekla konečně. A pak se její rty pohnuly ještě jednou, sotva slyšitelně, jako by slova nepatřila jí: „Dala jsem mu svolení.“

Nina se ke mně najednou naklonila tak blízko, že jsem cítila její dech. Voněl jinak. Ne jako dítě, ne jako puberťák. Krutě sladce, jako levná parfémovaná svíčka, ze které vás po hodině začne bolet hlava.

„Mami,“ šeptla, „tobě nemusí nic říkat. On ví, kdo jsi.“

Na okamžik se jí koutky rtů pohnuly, jako by poslouchala něco, co neslyším. „Říkal, že jsi tvrdohlavá. Že se na tebe těšil.“

Zalapala jsem po dechu, ale ona už byla pryč — zalezla pod deku, otočila se ke zdi a mobil přitiskla k hrudi tak pevně, jako by jí měl udržet tep.

Zůstala jsem stát uprostřed pokoje, jako když člověk v noci zavadí bosou nohou o něco studeného a okamžitě ví, že to nebylo náhodou. 

„Nino…“ začala jsem znovu, ale ona mě přerušila. 

„Zhasni. Prosím.“ 

Ten tón nebyl prosba.

Byl to příkaz.

Poslechla jsem. Zavřela za sebou dveře, i když jsem nechtěla. Jenže něco ve mně se stáhlo — ne kvůli ní, ale kvůli tomu, že jsem měla pocit, že mě někdo sleduje.

Ještě dlouho jsem stála v chodbě. Dívala jsem se na její dveře. A pak jsem TO uslyšela.

Zvuk, jako když někdo přejede prsty po skle.

Zvuk zevnitř jejího pokoje.

Ze strany, kde neměl nikdo stát.

---

Ráno Nina přišla do kuchyně. Rozcuchaná, bledá, ale s úsměvem, který nebyl její.

„Dobré ráno, mami.“

Bylo to poprvé po několika dnech, kdy mě oslovila normálně. Měla jsem na maličký okamžik pocit úlevy — tak drobný a křehký, že se rozpadl při prvním dalším slově.

Sedla si ke stolu. Začala jíst tak rychle, jako by nejedla několik dní. Za nehty měla zaschlé černé šmouhy. Možná řasenku. Možná něco jiného. Něco, co nešlo úplně umýt. 

„Spala jsi dobře?“ zeptala jsem se.

Kývla. Až příliš rychle.

„Jo. On mě nenechá mít noční můry. On mě… chrání.“

Její hlas byl tenký, jako když se napne struna houslí těsně před tím, než praskne.

Srdce mi spadlo až do žaludku. 

„Nino, já nevím, kdo je ON,“ řekla jsem jemně, snažila se na stole najít nějaký pevný bod — hrnek, lžíci, drobeček — aby se mi nepodlomil hlas.

Odložila lžíci. Pomalu. A pak zvedla oči.

„Mami?“

„Ano?“

„Ty… ho nesmíš provokovat.“

V tu chvíli její telefon zavibroval na stole. Sama se ho lekla. Doslova poskočila na židli. 

Displej zablikal krvavě červenou ikonou. Žádný název. Jen symbol. Něco jako přeškrtnutý kruh. Nebo oko. Nebo štěrbina, která vás pozoruje. Nedokázala jsem v tom tvaru přestat hledat logiku.

Natáhla ruku po telefonu, ale já byla rychlejší. Vztáhla jsem dlaň, abych ho vzala, aspoň se na vteřinu podívat, co to je.

A Nina vyprskla do místnosti takový výkřik, že mi zacinkaly skleničky ve skříni.

„NE-SA-HEJ NA NĚJ!“

Ztuhla jsem.

Ten hlas nebyl její.

Byl hlubší. Ostřejší. Takový, jaký by dokázal rozřezat sklo.

Nina si zakryla ústa oběma rukama, jako by si uvědomila, co právě vyšlo z jejích úst.

„Promiň… promiň… já… já… to jsem nebyla já.“

A pak se jí spustila krev z nosu. Jako když praskne tenká žilka pod kůží, kterou někdo držel příliš dlouho. Krev stékala na ubrus, hustá, téměř tmavá.

Podávala jsem jí ubrousek, vytrhla mi ho z ruky. Otřela si nos, popadla telefon a utekla do pokoje. Zabouchla za sebou dveře tak prudce, až se z rámu sesypal prach.

Zůstala jsem stát v kuchyni s ubrouskem, který jsem držela stále v ruce. A na kterém — když jsem ho rozložila — nebyla jen krev. Ale maličké černé zrnko jako spálený písek. Jako popel. Jako něco, co nepatří do lidského těla.

Položila jsem ubrousek na stůl, zapnula vlastní mobil a skoro mechanicky otevřela internetový prohlížeč. Byla to poslední racionální berlička, které jsem se držela.

„Červená ikona, přeškrtnuté oko, nová sociální síť,“ naťukala jsem roztřesenými prsty.

Žádný výsledek. Jen blogy, staré články, nic podobného. Otevřela jsem obchod s aplikacemi, snažila se podle útržků, které jsem si zapamatovala, najít něco, co by aspoň vzdáleně vypadalo podobně. Nic. Žádná appka bez jména. Žádný symbol, který by se podobal tomu, co jsem viděla.

Zůstala jsem sedět nad prázdnou stránkou s textem „Žádné výsledky nenalezeny“ a uvědomila si, že to, co drží moje dcera v ruce, nepatří do stejného světa jako můj prohlížeč, bankovní aplikace nebo školní systém.

V tu chvíli jsem poprvé pocítila jistotu, kterou jsem doteď odmítala vyslovit nahlas: Tohle už není jen o mobilu. A už vůbec ne o pubertě. Někdo — nebo něco — si vybralo mou dceru.

A teď jsem byla jediná, kdo mu v tom mohl zabránit. Jediná, kdo o ni musel bojovat.

I když jsem ještě netušila… co mě to bude stát.

---

Je zvláštní, jak rychle se člověk odnaučí cítit bezpečí ve vlastním bytě. Stačí pár dní. Stačí jeden cizí hlas za dveřmi pokoje vaší dcery.

Odpoledne bylo klidné. Až příliš klidné. Nina se neukázala celý den. Neslyšela jsem hudbu, ani její obvyklé kroky po podlaze. Jen občasné zavibrování telefonu — tlumené, ale tak výrazné, že jsem ho slyšela až v kuchyni, jako by ten zvuk projížděl zdmi.

Jednou, když domem prošlo zvlášť dlouhé a nízké zavibrování, jsem vstala, přešla k routeru v předsíni a prostě ho vytáhla ze zásuvky. Kontrolky zhasly. Ticho. Žádný signál. Pocítila jsem zvláštní, krátkou úlevu, jako když zavřete okno před bouřkou.

Za dveřmi jejího pokoje se skoro okamžitě ozvalo zavibrování znovu. Další. A další. Tak hladově, tak naléhavě, jako by ten přístroj vůbec nepotřeboval síť, kabel, signál. Jako by si vystačil s tím, že je. 

Nakonec jsem nevydržela. Zaklepala jsem na její dveře.

„Nino? Můžeme si promluvit?“

Ticho.

To dlouhé, skoro posměšné ticho.

„Nino, otevři…“

Kliknutí. Dveře se pohnuly o centimetr. Jen tolik, aby se mezi námi vytvořila tenká štěrbina.

„Co chceš?“ Její hlas zněl, jako kdyby se jí motaly dva tóny najednou — jeden její, druhý cizí.

„Jenom se ujistit, že jsi v pořádku.“

„Jsem.“ Krátká odpověď. Příliš rychlá.

„Můžu dál?“

Dveře se ani nehnuly. Jen její oko mezi rámem dveří a tmou uvnitř.

A pak řekla: „On si nepřeje, abys chodila do mého pokoje.“

Ta věta mě zasáhla tvrději než všechny předchozí.

„Kdo on?“

Věděla jsem, že odpověď mě nevysvobodí. Ale musela jsem se ptát.

Nina sklopila zrak. A já měla na vteřinu pocit, že přece jen prosvitla stará Nina — moje dítě. Unavené, zmatené a hledající.

Jenže pak zvedla hlavu a usmála se. 

Tím cizím úsměvem, který se nehodil k jejím tvářím.

„On tě vidí,“ řekla. „Vždycky.“

Zalapala jsem po dechu. „Nino, prosím… já ti chci jen pomoct—“

„Nepotřebuju tvoji pomoc.“ Uťala mě ostřeji, než jsem čekala. „On mi rozumí víc než ty.“

Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. „Dítě… vždyť ty ho ani neznáš.“

„Znám.“

A pak zašeptala: „Vidí mě.“

Dveře se zavřely dřív, než jsem stihla cokoliv říct.

Bylo kolem páté, když jsem si všimla, že její pokoj už nesvítí jen modrým světlem mobilu. Zpod dveří prosvítala — červená.

Ne běžná. Ne jako lampička nebo LED pásek.

Tahle byla hluboká, krvavá. Barva, která patří do tmy, ne do dětského pokoje.

„Nino?“

Žádná odpověď. Přiložila jsem ucho ke dveřím. Tentokrát nebylo slyšet šeptání, ale nějaký podivný zpěv. Nízký, táhlý a monotónní. Slova jsem nerozpoznala, ale tón… ten tón vibroval jakoby pod kůží.

A Nina… zpívala s ním.

Nedokážu popsat, co jsem tehdy cítila. Strach ano. Ale i něco jiného. Něco, co rozbijí jen matky: že ten hlas, který vychází z pokoje jejich dcery, není její.

Klepala jsem na dveře. Nejdřív pomalu. Pak silněji. A nakonec zoufale.

„Nino!! OTEVŘI!“

Zpěv ustal. Náhle. Jako by někdo stiskl vypínač. A pak se ozval zvuk, který mě donutil ucuknout: tiché, táhlé zaklepání — zevnitř na dveře.

Jedno.

Druhé.

A třetí — přímo v úrovni mého obličeje.

Ustoupila jsem.

Dveře se pomalu otevřely. Nina stála uprostřed pokoje. Červené světlo ji obkreslovalo jako postavu z jiného světa. A v ruce držela telefon, který zářil tak jasně, že jsem musela přimhouřit oči.

„Mami,“ řekla tiše, „můžu tě o něco poprosit?“

Ztěžka jsem polkla. „Ano… co potřebuješ?“

Zvedla telefon a obrazovka na mě svítila jako výstraha. 

„Nepokoušej se ho vypnout.“ Její hlas najednou nebyl prosba.

Nebyl ani příkaz.

Byl to rozsudek.

„On… by si tě našel.“

Udělala krok blíž. A já nevěděla, jestli mě chce obejmout… nebo něco mnohem horšího.

---

Nina mě toho večera sledovala s takovou pozorností, že jsem měla pocit, že už to není jen ona, kdo si mě prohlíží. Jako by se skrze její oči díval ještě někdo další. Někdo trpělivější. Hladovější.

Držela telefon v ruce pevně jako posvátný předmět. A já věděla, že pokud jí ho vytrhnu, stane se něco… nevratného. Ne protože by mi fyzicky ublížila. Ale protože ON by to bral jako útok.

 „Mami,“ řekla, stále nehybná. „Musíš mi věřit.“

 „Ale já ti věřím,“ zašeptala jsem, i když jsem sama sobě v tu chvíli nevěřila vůbec.

 „Ne-e,“ zavrtěla hlavou. „Ty věříš sobě. A on to ví.“

 To slovo – on – nechávala mezi námi viset jako pach spáleného plastu.

 „Nino… co je to za aplikaci? Jak se jmenuje?“

 „Nemá jméno.“

 „To není odpověď.“

 „Nemá jméno pro tebe.“

Její hlas zněl, jako kdyby chtěla něco říct dál, ale někdo jí to zakázal.

Náhle znovu zavibroval telefon v jejích prstech — tentokrát hlubším, pomalejším tónem. Nina přivřela oči, jako by vnímala víc než obyčejnou notifikaci. 

A já poprvé viděla něco, co mi zvedlo žaludek: její koutky rtů se nepatrně zvedly… do úsměvu, který nebyl lidský v ničem, jen ve tvaru.

Pak se rozsvítil displej.

Na obrazovce nebyl text. Nebyl obrázek. Jen černá plocha. Uprostřed ní rudá, pulzující tečka. Postupně se roztahovala… jako zornička.

Nina sklopila telefon, aby ho neviděla jen ona, ale i já.

„On tě chce poznat.“

Ucouvla jsem o krok. Moje dlaně byly studené jako kámen. Cítila jsem něco, co mi připomnělo nemocniční pokoj, ve kterém jsem kdysi pracovala — tu temnou, dusivou chvíli, kdy pacient přestane dýchat a v místnosti se rozhostí… ticho.

Ticho před tragédií.

„Tohle není normální,“ zašeptala jsem. „Nino, musíme to vypnout. Teď hned.“

Tma v jejích očích se na okamžik zachvěla.

Bolest.

Prosba.

Snaha dostat se zpod hladiny.

Ale pak telefon zavibroval znovu. Tentokrát prudce jako facka. A Nina se jako na povel napřímila.

„Neříkej to,“ vydechla.

„Co?“

„Že ho vypneme. On to nemá rád.“

A až tehdy jsem pochopila něco mnohem horšího: Nina už nereagovala na mě. Reagovala na to, co jí přicházelo z displeje.

Celý zbytek večera jsem chodila po bytě jako ve snu. Každé světlo, každý stín, každý zvuk mi připomínal, že nejsem sama — i když by měl být byt úplně bezpečný. Sledovala jsem dveře jejího pokoje. Čekala jsem, že se otevřou. Že vyjde a bude to zase moje dítě.

Nestalo se to.

Místo toho jsem po desáté slyšela šramot v kuchyni. Když jsem tam došla, Nina seděla u stolu jakoby omámená. Telefon stále před sebou. Na obrazovce rudý symbol, tentokrát jiný — tři tenké linky spojené do trojúhelníku.

„Nino…?“

Ani se neotočila.

„Mami,“ řekla monotónně. „Já jsem mu dnes dala druhé svolení.“

„Druhé… co to znamená?“

„Že už není jen v telefonu.“

Pomalu se usmála.

„Teď je i ve mně.“

Dopadla na mě tíha, kterou slova neumí popsat. Nina se konečně otočila čelem ke mně a já to uviděla. Její zorničky — rozšířené. A uvnitř nich… v jejich hlubině, tam, kde by měl být odraz světla… něco slabě žhnulo.

Přesně jako tečka na displeji.

Došlo mi to. To druhé svolení nebylo symbolické. Byla to vstupenka.

„On mě miluje,“ řekla Nina. „A já jeho.“

V tu chvíli mi něco v hrudi prasklo. Matka ve mně křičela. Instinkt ve mně zuřil. Ale strach… strach mě držel na místě.

„Nino, prosím… vrať se. Já jsem tady.“

„Není kam,“ usmála se. „On mi ukázal, kde je moje místo.“

Telefon před ní krátce zablikal — tmavě, výhrůžně.

A Nina dodala tiše, skoro něžně: „A jestli se mi budeš dál plést do cesty… vezme si i tebe.“

Tu noc jsem poprvé zkusila jednat dřív, než něco přijde. Když usnula na gauči v obýváku, telefon položený na hrudi jako talisman, seděla jsem nad ní dobrou hodinu, sledovala pomalé zvedání a klesání jejího hrudníku. Nakonec jsem sebrala všechnu kuráž, natáhla ruku a s pocitem, že sahám do ohně, jí mobil velmi, velmi pomalu vysunula zpod prstů. Ani se nepohnula.

Odnesla jsem telefon do koupelny, zavřela se tam a na okamžik jsem jen stála proti zrcadlu, mobil v dlani jako kus cizího těla. Nejdřív jsem ho chtěla vypnout. Pak rozbít. Nakonec jsem zapnula letadlo, odpojila wifi, vyndala SIM kartu, položila ho do umyvadla a pustila na něj studenou vodu, jako by to mohlo smýt všechno, co do něj vlezlo.

Displej krátce zčernal. Vzápětí se pod povrchem rozsvítila rudá tečka. Silnější než předtím.

A bez mého doteku se na telefonu objevila krátká zpráva: „HEZKÝ POKUS.“

Teprve potom jsem pochopila, že technologie jsou jen obal. A tenhle „signál“ nepotřebuje anténu.

---

Bylo těsně po půlnoci, když se byt propadl do ticha. Seděla jsem v obýváku, světlo lampy jsem nechala zhasnout, jen aby mi oči lépe přivykly temnotě. Všechno ve mně se chvělo, jako když se člověk snaží dýchat pod vodou.

Musela jsem to udělat.

Musela jsem bojovat o vlastní dítě, i kdybych do toho měla vstoupit sama s prázdnýma rukama, jen s poslední kapkou odvahy, která se ve mně kdy zrodila.

Vstala jsem. Na bosé chodidlo se přilepilo chladné lino. Otevřela jsem dveře jejího pokoje.

Nina seděla uprostřed místnosti. Na zemi, zády ke zdi, v mdlém světle lampičky, která se houpala neviditelným pohybem. Okolo ní byl nakreslený trojúhelník — ostrý, pravidelný a s linkami, které nebyly kreslené fixem. Byly lepkavé. Tmavé.

A voněly železem. A něčím starším.

„Nino…?“ Hlas se mi zachvěl, jako by procházel podlážkou.

Zvedla hlavu. Obličej měla bledý až do šeda, oči rozšířené, zorničky téměř pohltily duhovky. Bylo to jako dívat se do něčeho, co je uvnitř příliš hluboké.

„Už přišel,“ řekla tichým, mechanickým hlasem, který se odrážel od stěn jako cizí.

A pak jsem to uslyšela i já.

Zvuk, který nebyl ani lidský, ani zvířecí. Spíš jako dech… nebo pohyb něčeho, co obchází za vašimi zády. Tlumený, vlhký tón. Kousíček vzduchu, který patří někomu, kdo neexistuje ve světě lidí.

„Kdo přišel?“ zašeptala jsem.

Odpovědí mi byl pomalý, dutý smích. Nininy rty se pohnuly, ale ten zvuk nevycházel z jejích úst.

Byl pod ní. Za ní. Uvnitř ní.

Zvedla telefon. Displej se rozzářil rudě, jako kdyby se uvnitř rozhořela malá pec.

A pak jsem ji poprvé uviděla.

Tu tvář. Nejasnou, ale přesto krutě zřetelnou. Vytáhlou s ústy, která byla příliš široká a oči byly jen dvě černé propasti, jako když spadne stín do studny. Pohybovala se na displeji, jako by jí obrazovka byla malá. 

Nina se na mě dívala přes tu tvář.

A tvář se dívala přes ni.

„On mě chrání,“ pronesla Nina, jako by recitovala modlitbu někoho jiného. „A teď ochrání i sebe.“

Najednou se po mně vrhla. Rychleji, než by měla být schopná. Její prsty se sevřely na mém zápěstí, jako by měla železné kosti. Prasklo to. Bylo to jako střihnutí větve zahradnickými nůžkami. 

„NEOTVÍREJ TO!“ vykřikla jsem hystericky, ani nevím proč. Byla to instinktivní věta. Zoufalá a prudká.

Nina se smála. Nina — moje dcera — se smála tak, že mi tělo zaplavil led.

„Musíš,“ zařvala a její hlas se ve stěnách rozléhal dvojitě, jako by ho vyslovily dva hlasy zároveň.

Telefon mi vyklouzl z ruky. Dopadl na zem. Nina po něm skočila, ale já se po ní natáhla, chytila ji a zatlačila k podlaze. Objímala jsem ji pevně, jako když se snažíte zastavit bouři tím, že ji sevřete do náruče. 

„Prosím, prosím, prosím… poslouchej mě, Nino… já tě dostanu zpátky… já tě z toho dostanu…“

A pak se to stalo.

Rudé světlo z mobilu zazářilo jako výbuch. Nina sebou škubla tak prudce, až jsem ji pustila.

Zhroutila se k zemi, jako by z ní někdo vytrhl nit držící ji při životě. Telefon jí vyklouzl z prstů, kutálel se po podlaze a s krátkým, ostrým prasknutím dopadl na parkety, kde se přes praskliny v displeji rozběhlo rudé světlo, než zcela uhaslo — náhle, definitivně, jako když někdo polije hořící knot studenou vodou a smíchá popel s parou.

Zůstala ležet bez hnutí. Nebyla v tom mdloba ani obyčejné omdlení; byla v tom nepřítomnost, jakou jsem dřív viděla jen ve tvářích lidí, kteří se dívají do něčeho, co je nepopsatelné.

„Nino!“ Výkřik se mi zadrhl v krku, přesto jsem k ní padla na kolena tak rychle, až mě píchlo v boku. Objala jsem ji, přitáhla si ji k sobě do náruče a hladila jí vlasy, které byly stále měkké a voňavé, jako když byla malá a usínala mi na rameni. Zoufale jsem vdechovala tu vůni — směs šamponu, potu a něčeho křehkého, co patřilo jen jí — jako bych si tím mohla ověřit, že je ještě tady, že se mi každou chvíli nadechne do hrudi.

Jenže nemluvila. Oči měla otevřené, ale prázdné, až příliš prázdné, jako když se díváte do okna domu, který je už dávno opuštěný a přitom v něm zůstala světla. Její pohled směřoval skrz mě, skrz celý pokoj, jako by se snažil zachytit něco, co odešlo pryč — a vzalo s sebou kus ní.

Tiskla jsem ji k sobě dál, zoufale, pevněji, než bych kdy věřila, že dokážu a opakovala její jméno, jakoby pouhou silou víry mohla ožít přede mnou. Až když jsem cítila, jak se jí dech stává pravidelnějším, jak se chvění jejích ramen pomalu utišuje a její ruce sklouzly kolem mojí košile a sevřely ji jemně, ale rozhodně — teprve tehdy jsem dovolila svému vlastnímu tělu se nadechnout.

Její třes ustával. A s každým jejím tichým nádechem jsem měla pocit, že se vrací z míst, kam by se žádné dítě nikdy nemělo dostat. 

A pak — otevřela ústa. 

„Mami…“ Bylo to slabé, rozlámané, jako když vítr nese útržky slova.

„Ano,“ šeptala jsem. „Ano, zlato. Jsem tady.“

Položila si hlavu na moje rameno, skoro stejně jako tenkrát, když byla malá a bála se bouřky. 

„On mi řekl,“ polkla, „že když ho zradím… přijde si pro tebe.“

Moje srdce se roztrhlo na tři kusy.

„Zlato,“ vydechla jsem. „A co jsi mu řekla?“

Otočila ke mně oči. Byly to zase její oči — čisté, lidské, moje. A přesto v nich byla bolest dítěte, které muselo udělat rozhodnutí, na které nemá nikdo v patnácti sílu.

„Že si mě může vzít místo tebe.“

Srdce se mi zastavilo. Objala jsem ji a tiskla k sobě tak pevně, jako bych ji mohla ochránit samotnou silou svých paží, a přitom jsem cítila, jak se mi tělo rozpadá na otřesy. Slzy mi stékaly po tvářích a dopadaly jí do vlasů, mísily se s potem a zbytky červeného světla, které ještě doznívalo v místnosti.

---

V tom hlubokém, těžkém tichu, které nás obě obalilo jako přikrývka, se ozvalo cvaknutí. V první chvíli jsem si myslela, že je to dozvuk rozbitého telefonu, ale její mobil ležel vedle nás na podlaze s prasklým displejem, tmavý a mrtvý.

To cvaknutí vycházelo z jiného místa.

Z kapsy mé mikiny.

Ztuhla jsem tak náhle, až mi ruce samy sklouzly z jejích zad a dopadly na podlahu. Cítila jsem, jak se mi žaludek stáhl, jako když člověk udělá krok do prázdna. Pomalu jsem sáhla do kapsy a vytáhla svůj vlastní mobil.

Obrazovka se rozsvítila sama, aniž bych se jí dotkla.

V potemnělé místnosti to světlo vypadalo cize, téměř nepřirozeně a já jsem měla pocit, že mě ten chladný odlesk odstřihl od skutečnosti. Uprostřed displeje pulzovala rudá tečka — pomalu, důsledně, jako tep živé bytosti, která právě otevřela oči.

Sledovala jsem tu tečku, neschopná odvrátit zrak a v tu chvíli se objevila zpráva. Slova se zobrazila plynule, jako by byla psána něčí rukou přímo přede mnou: 

„ONA MĚ ODVOLAT NEMOHLA.

TY MŮŽEŠ POSLOUŽIT.“

A pod textem — symbol. Přeškrtnuté oko. Přesně ten samý symbol, který jsem zahlédla na Nině.

V ten okamžik se Nina ke mně přitiskla tak pevně, až jsem ucítila tlak jejích prstů na svém boku. Její ruce se chvěly, dech se jí zadrhával a když promluvila, byl to sotva slyšitelný šepot, který mi přesto pronikl do každého zákoutí těla.

„Mami…“ Její hlas byl roztřesený, zlomený a bolestně lidský.

„On… si tě vybral.“

Mobil v mé ruce náhle zhasl, jako by někdo přestřihl jedinou nit, která jej držela při životě. Myslela jsem, že to nejhorší už proběhlo, že ticho je znamením konce.

Jenže právě tehdy jsem ucítila teplý, vlhký dech na svém zátylku — přesně v tom místě, kde za mnou nikdo nestál. Byl to nádech, který patřil bytosti, co neměla tělo. Blízký, těžký, nesmlouvavý.

A v té chvíli jsem pochopila, že ON nikdy nepotřeboval její svolení.

Stačilo mu jediné.

To moje...

Každý příběh má svůj otisk – někdy na kůži, jindy v paměti.

Na storila.shop najdeš příběhy, které můžeš doslova obléct – na tričku, hrnku nebo polštáři.

Obleč si ten svůj.