OBLEČ PŘÍBĚH: Pytlíkovi - Tchyně bez záruční doby

Tato povídka vznikla jako součást humorné kolekce „Obleč příběh“, která propojuje svět komiksu a módy. Každý motiv na tričku, hrnku či tašce má svůj příběh – sarkastický, ironický a někdy až černě vtipný.

Seznamte se s manželským párem Pytlíkových, jejichž život je směsicí cigaretového dýmu, instantní kávy, výbuchů v tlakovém hrnci a neustálého manželského přetlačování o poslední zbytek rozumu.

V sobotu ráno se byt Pytlíkových probudil jako každý jiný: na sporáku bublala káva, v popelníku doutnala cigareta a televize tiše zívala zpožděním včerejších zpráv. Jenže dnes viselo ve vzduchu cosi, co ani průvan neodvětral – návštěva tchyně.

„V kolik přesně přijede?“ zeptal se pan Pytlík a opřel si čelo o chladnou ledničku. Lednička byla jediná bytost v domácnosti, která na něj nepokřikovala.

„Napsala, že dopoledne. To je u ní rozmezí od devíti do setmění,“ řekla paní Pytlíková, elegantně přidržela cigaretu, aby popel padal mimo salát a upravila si rtěnku. „Vezmi koš. A tvůj výraz a jděte se projít!“

„Který?“

„Ten, kde vypadáš, že se těšíš,“ ušklíbla se Pytlíková.

Pytlík si nasadil výraz devítiletého chlapce, který ví, že pod stromečkem je matematická sada. Koš vyhodil do popelnice před domem, ale výraz si ponechal. Zkušenost ho naučila, že šťastný výraz je nejlepší neprůstřelná vesta, pokud člověk potká kulomet v leopardím kabátu.

Tchyně dorazila ve 12:03. To je u ní dopoledne. Přivezla dvě tašky dárků, jeden kufr výtek a krabici „domácích delikates“. Krabice lehce tikala.

„Maminko!“ roztáhla ruce Pytlíková.

„Dítko!“ oddychla tchyně Růžena, odložila kabát na křeslo a křeslo spadlo. „Ty jsi ale… mladá.“

V češtině je nádherná schopnost zvolit takové slovo, aby znělo jako kompliment, i když je to pitva. „A ty vypadáš výborně,“ odpověděla Pytlíková mamince. „Co to máš v tašce?“

„Pozornosti. Aby se vám lépe vedlo. Tady tlakový hrnec, abys už konečně uvařila něco, co má tlak. A tohle je litr domácí šťávy – pro zetě. Je to… léčivé.“

Pan Pytlík se usmál, jako když mu někdo nabídne sedačku v minovém poli. „Děkuji. Vždycky jsem toužil po něčem léčivém.“

„A tady,“ zvedla tchyně menší balíček, „je symbolická dáma pro domácnost.“

„Paní domu?“ hádala Pytlíková.

„Urna,“ řekla tchyně suše. „Prázdná. Abyste se naučili plánovat. Když člověk plánuje, stihne všechno. I krematorium.“

V bytě se rozhostilo ticho, které by se dalo krájet, kdyby kuchyň neměla jen tupý nůž na roztírání másla. Pytlík si nalil kávu a rozhodl se žít věčně.

„Tak co je nového?“ ptala se tchyně u oběda a nekonečně dlouhým pohledem zkontrolovala, jestli polévka odpovídá normě. „Já tedy nadále žiju skromně, piju ležák bez pěny a zvažuju kupé v kolumbariu. Na slevový kupon. A vy?“

„My jsme… perspektivní,“ řekla Pytlíková. „A pracujeme na merch. Trička, hrnky, možná povlečení. Pytlíkovi.“

Tchyně důstojně přelétla očima po bytě. „Hrnky nepotřebujete, máte popelníky. A povlečení? Výborný nápad. Na tvém bych ale nechala etiketu s účtenkou, aby bylo jasné, že se dá vrátit.“

„Maminko,“ pousmála se Pytlíková, „nechceš dezert?“

„Přivezla jsem dietní dort,“ řekla tchyně a položila na stůl cosi, co vypadalo jako stavební kámen a vonělo jako zodpovědnost. „Bez cukru, bez mouky, bez kompromisů. Konzistence – věčnost.“

Pytlík si na talíř uřízl destičku a pokusil se ji rozkousnout. Zuby se ovšem rozhodly, že v jeho ústech zůstanou jen dekorací.

„Výborný,“ vydechl. „Co je v tom?“

„Seznam je v krabici. Do krabice se vešel, do dortu ne,“ řekla tchyně a hlasitě a falešně se rozesmála. „A teď k věci. Jak dlouho plánujete být manželé?“

„Jakože… ještě dnes?“ zkusil vtip pan Pytlík.

„Humor je plášť pro ty, kdo nemají brnění,“ poznamenala tchyně. „Ale já mám obojí. Přijela jsem s návrhem. Uděláme malou rodinnou inventuru. Ty,“ kývla na dceru, „zjistíš, kolik krémů na obličej se dá použít místo pudru na lívance. A ty,“ pohlédla na zetě, „se konečně rozhodni, jestli budeš muž nebo sbírka pohodlných výmluv.“

„Kdybych mohl, byl bych muzeum výmluv,“ připustil pan Pytlík. „S audio průvodcem.“

„Začneme zahradou,“ prohlásila tchyně a vstala. „Chci vidět místo, kde má být rozptýlen. Zmínil ses prý nedávno, že tě to láká. To je pěkná myšlenka. Hřbitovy jsou přeplněné a zahrady jsou aspoň zavlažované.“

Pytlík dojedl betonový dort a šel pro lopatku. „Já jen teoreticky,“ bránil se. „Poslední dobou mám pocit, že mě rozhází i bez krematoria.“

„Kdo?“ zeptala se tchyně.

„Život,“ řekl Pytlík, „a televize.“

Na zahradě bylo jaro. Pan Pytlík miloval zahradu. Byla tichá, nekomentovala jeho břicho a rostliny se nikdy neptaly, proč ještě nemá vyšší plat. Tchyně přešla po trávníku, jak generální inspektor, když přehlíží jednotku.

„Tady by to šlo,“ ukázala k záhonu. „Vpravo zůstanou bylinky, vlevo ty… co to je?“

„Naděje,“ řekl pan Pytlík. „Někdy se tomu říká ředkvičky.“

Tchyně uznale kývla. „Dobrá. A teď mě prosím odneste urnu z kuchyně. Postavíme ji na slunko, ať se v ní ohřeje… symbolika. Člověk by měl být připraven. Já mám už i playlist na kremaci. Když budou posouvat rakev, chci slyšet valčík.“

„Maminko, jsi strašidelná,“ řekla Pytlíková, která mezitím dorazila v leopardím kabátu a s kávou. „Mimochodem – krásná urna. Přebarvím ji a dám do ní orchidej.“

„Nedávej,“ zarazila ji tchyně. „Je plná.“

Všichni tři ztuhli. I zahrada ztichla a hlemýžď opustil domeček.

„Plná… čeho?“ zeptal se tiše Pytlík.

„Instantní kávy,“ odvětila tchyně. „S bezkofeinovou se nedá žít, s kofeinovou se nedá umřít. Experimentuju. Kdyby se náhodou něco stalo, abyste nepanikařili.“

„Co přesně by se mělo stát?“ přimhouřila oči její dcera.

„Návštěvy jsou statisticky rizikové,“ řekla tchyně a posadila se na lavičku. „A navíc – vy dva máte talent. Kdykoli přijedu, dějí se věci: jednou jste zabednili dveře zevnitř, jednou jste nechali pračku prát tukový hrnec. Od té doby věřím v mimořádné události.“

„To byl experiment,“ namítl Pytlík. „Zkoušeli jsme, zda tlakový hrnec snižuje tlak v domácnosti. A… nesnižuje.“

„Naopak,“ řekla tchyně. „Ten hrnec je mimochodem pro tebe, dítko. Když do něj dáš cigaretu, vypne se.“

„Skvělé,“ řekla Pytlíková. „Až budu chtít přestat kouřit, přivařím si prst.“

Po zahradní inspekci se vrátili do bytu. Tchyně otevřela krabici delikates: nakládané okurky, tři typy hořčice, dvanáct sáčků s popisky „mls“, „léčivé“ a „proti návštěvám“. Poslední sáček si nechala.

„Teď si dáme kávu z urny,“ rozhodla. „Mám recept: dva díly života, jeden díl samoty, lžička cukru navrch.“

Pytlík poslušně otevřel víko. Z urny se vyvalil hnědý obláček a dopadl na koberec. V tu chvíli se z pod gauče vyhrabal robotický vysavač. Nedostal pozvánku, ale slyšel šustění jako příležitost.

Robot se rozjel, najel do hnědého obláčku a triumfálně ho rozfoukal po celém obýváku. Vzduchem létaly kávové vločky, sedaly na televizi, vázu, tchyni a kočku sousedů, která přišla oknem bez povolení a teď vypadala jako cappuccino.

„Vypni to!“ křikla Pytlíková.

„On se vypíná hlasem jen na slovo láska,“ hlesl Pytlík. „Koupili jsme romantickou edici. Nikdy jsme to nezkusili.“

„Tak to zkus,“ řekla tchyně a otírala si kabát, který teď získal dezertní patinu.

„Láska!“ zařval Pytlík.

Robot se rozjel rychleji. Evidentně měl vztahové problémy.

„Láska!“ zařvala i Pytlíková.

Robot se rozhlédl, přidal a elegantně vyrazil směrem k urně. Tchyně, žena akce, mu nastavila nohu. Vysavač se sebevědomě převrátil, zavyl a kapituloval.

V obýváku padal kávový sníh. Chvíli to vypadalo poeticky, než se všichni rozkašlali.

„To je znamení,“ řekla tchyně klidně. „Dnes se rozptylovat nebude. Káva patří tam, kde se pije, ne do robotů a koček.“

Sousedova kočka se znechuceně oklepala a napsala na okno černou packou: Někdy si sami říkáte o reprízu potopy. Pak odešla.

Na odpoledním programu bylo nakupování. Tchyně milovala obchody. Ne kvůli nákupům, ale pro možnost vracet zboží.

„Dnes ti koupím něco pěkného,“ pronesla k dceři a táhla ji mezi stojany. „Chci, aby sis připomněla, že jsi pořád mladá. Až do smrti.“

„To zní povzbudivě,“ řekla Pytlíková. „Možná tričko s nápisem Jsem mladá, krásná a perspektivní.“

„To tričko už máš,“ zamyslela se tchyně. „Koupíme ti stejné, ale s pravdou.“

„Jak s pravdou?“

„Bez nápisu.“

Zatímco ženy diskutovaly o pravdě, Pytlík táhl vozík a přemýšlel, zda by šlo mít život v bezkofeinové variantě. V oddělení domácích spotřebičů objevil vrchní vitrínu s nápisem „Nápověda pro zoufalé“. Z přemíry solidarity si koupil novou konvici.

„To je ti k čemu?“ ptala se tchyně.

„K tomu, abych měl něco vlastního,“ odpověděl Pytlík. „Abych jednou mohl říct: tohle je moje konvice a nikdo jiný na ni nemá certifikát.“

„Moudré,“ uznala tchyně. „Osamělost s držadlem. Když nic jiného, můžeš v ní ohřívat smutek.“

Večer se vrátili domů. Káva byla setřena, vysavač pokárán, kočka zanechala fakturu v truhlíku. Pan Pytlík uvařil těstoviny – těstoviny se mu dařily, protože mlčely – a tchyně vytáhla ze sáčku něco, co připomínalo malý notýsek.

„Je to seznam věcí, čeho se u vás bojím,“ řekla. „A co mě baví.“

 „Můžeme začít těmi zábavnými?“ požádal Pytlík.

„Dobrá,“ přikývla. „Baví mě, že jste spolu. Baví mě, jak se urážíte v přítomném čase, ale smiřujete se v budoucím. Baví mě, jak tvoje cigarety, dítko, fungují jako přivolávač hromů – a vždycky trefí jen popelník. A baví mě, jak zeť pořád mluví o rozptylu a přitom ví, že největší rozptyl je ta tvoje pozornost, když ho posloucháš.“

Byt ztichl příjemným tichem, v němž je slyšet, že si lidé něco připouštějí. Tchyně zaklapla notýsek. 

„A bojím se,“ dodala měkčeji, „že se vám ten svět přerazí o vlastní rohy, když si nebudete hlídat srdeční sval. Humor je fajn, ale tohle,“ ukázala na dceru a pak na zetě, „je váš jediný důvod. Pokud to zapomenete, přivezu urnu plnou něčeho, co už nikdo neodfoukne.“

„Koupíš nám dvě,“ navrhl pan Pytlík, „a budeme je mít jako slánku s pepřenkou. Abychom si to připomněli pokaždé, když jíme.“

Tchyně se poprvé za celý den usmála. „S tebou bude práce i po smrti.“

„Na tom se shodneme,“ řekla Pytlíková a položila mu ruku na rameno. „Ale dneska ještě ne. Dneska to zkusíme bez krematoria. Zatančíme si.“

„Na co?“ ptal se Pytlík.

„Na cokoliv. Třeba na playlist, co má maminka na kremaci.“

„Valčík,“ kývla tchyně. „A upozorňuju, že ho mám ráda pomalý.“

V obýváku, mezi květy a kávovým prachem, který i po úklidu vzdorovitě voněl, si Pytlíkovi zatančili. Tchyně seděla na pohovce, tichá jak dobře uložené tajemství a hladila urnu, která se naštěstí chovala jako urna s kávou. Robotický vysavač opatrně vystrčil čidlo a zapisoval si do paměti nové slovo: láska. Možná to jednou pochopí.

Když tchyně o hodinu později odjížděla, nechala na věšáku balíček. Uvnitř bylo tričko. Na přední straně nápis: Jsem mladá, krásná a perspektivní. Na zadní: A mám doma důkaz.

Pan Pytlík tričko zvedl, podíval se na ženu, na prázdnou urnu (už ji vysypali do dózy na kafe) a pro jistotu zkontroloval tlakový hrnec.

 „Víš,“ řekl, „kdybych umřel, chci, abys můj popel rozptýlila na zahradě.“

 „To už jsem slyšela,“ usmála se Pytlíková.

 „Ale prosím tě,“ dodal po krátké pauze, „nejdřív zkontroluj, jestli to není instant.“

 „Dobře,“ řekla. „A ty si zatím pořiď playlist. Na život. Ten máme, pokud vím, bez slevového kuponu.“

A tak si Pytlíkovi sedli na balkon, pili kávu z urny – už oficiálně arabiku – a dívali se na svět, který byl stejně výsměšný a stejně krásný jako jejich domácnost: trochu načoudlý, trochu kávový, hodně perspektivní. Tchyně poslala zprávu: Dojela jsem v pořádku. Pokud budete šťastní, vrátím urnu vymytou. Pokud ne, přivezu dvě nové.

Pan Pytlík ji s úsměvem přečetl, odložil mobil a objal svou mladou, krásnou a perspektivní ženu. V tom obejmutí popela i smíchu se najednou dalo dýchat. A to je u Pytlíkových víc než plán – to je malý zázrak bez návodu.