Pytlíkovi: Svatební monokly

(Pytlíkovi před dvaceti lety)

Když se dnes někdo podívá na manžele Pytlíkovy, vidí relativně stabilní jednotku, která se naučila přežít tchyni, hypoteční sazby, rekonstrukci koupelny i tiché války o dálkový ovladač, aniž by bylo nutné povolat krizového mediátora. Nikdo už si ale nepamatuje, že jejich druhá svatba, ta, kterou dodnes označují jako „náš opravný termín“, začínala poměrně dramaticky a rozhodně ne v duchu romantických filmů, kde si nevěsta ráno češe vlasy u okna a ženich se zasněně dívá na prsten. U Pytlíkových se vyčesávaly maximálně piliny z vlasů a místo prstenu se řešilo, kolik polen je potřeba na sele, protože sele je základ a bez základu se přece žádné manželství budovat nedá.

Bylo to přesně dvacet let zpátky, v době, kdy jsme si oba mysleli, že druhá šance znamená především lepší organizaci, větší rozum a méně výbuchů, jenže život má zvláštní smysl pro humor a občas si vybere právě ty okamžiky, kdy si člověk začne být až příliš jistý. My jsme si tehdy byli jistí hlavně tím, že chceme všechno zvládnout sami, že si dřevo na pečení selete přivezeme vlastníma rukama, že si všechno připravíme poctivě a bez zbytečné pomoci, protože kdo jiný by měl položit základ společného života než my dva v montérkách. Zpocení, zaprášení a přesvědčení, že právě takhle nějak má vypadat předsvatební romantika.

Půjčili jsme si od kamaráda starší auto, protože ani jedno naše nemělo vzadu tažné zařízení, a představa, že bychom pro dřevo jeli dvakrát, byla pro Pána Tvorstva osobní urážkou jeho mužnosti, kterou v té době nosil stejně hrdě jako své pracovní montérky, v nichž vypadal jako kombinace dřevorubce a člověka, který se rozhodl, že před oltář půjde s vědomím, že má pod nehty ještě zbytky pryskyřice. Auto pamatovalo doby, kdy se do něj montovaly věci tak, aby vydržely válku. Majitel vraku nám při předávání klíčů jen tak mimochodem řekl, že je tam nově namontovaný airbag, který sice ještě nestihl pořádně začalounit, ale že při nehodě by fungoval naprosto spolehlivě, což jsme tehdy přijali s tím lehkým pobavením, které člověk cítí, když slyší něco, co se ho přece vůbec netýká.

Cesta pro dřevo probíhala ještě relativně pokojně, pokud tedy za pokoj považujeme ticho přerušované drobnými poznámkami o tom, kdo měl lépe uvázat vozík a proč se musí všechno dělat na poslední chvíli. A já si při nakládání polen říkala, že takhle nějak jsem si vlastně vždycky představovala opravdové předsvatební přípravy. Protože místo chození po buticích na přeplněné třídě, kde by mi někdo vnucoval krajky a závoje, jsme stáli na dvorku mých rodičů, lopata opřená o zeď, sekera zaražená do špalku, a já cítila, jak se pot mísí s radostí z toho, že tentokrát to děláme jinak, víc po našem, víc opravdově.

Jenže když jsme měli vozík plně naložený a slunce začalo pražit tak, že se asfalt pod námi lehce leskl jako rozteklá čokoláda, začal se v autě pomalu rozjíždět další díl našeho nekonečného seriálu italských sporů, který měl sice pokaždé jiný název, ale vždycky stejnou zápletku – kdo za co může, kdo měl co říct jinak a proč je ten druhý tak strašně tvrdohlavý. Klimatizace byla ruční, tedy otevřené okénko a snaha chytat proud vzduchu na jazyk jako pes, který už dávno ztratil důstojnost, a vedro dělalo z každé věty výbušninu, která stačila k malému ohňostroji.

Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsme byli asi tři kilometry od domu mých rodičů a hádka se přelila z lehkého špičkování do fáze, kdy už i já jsem si uvědomovala, že by bylo lepší na chvíli mlčet. Jenže mlčení je dovednost, kterou si člověk osvojí až po letech manželství, a my jsme tehdy byli ještě ve fázi, kdy každý argument musí zaznít, i kdyby měl být poslední. Pán Tvorstva, v záchvatu spravedlivého rozhořčení, napřáhl pěst a udeřil do volantu s přesvědčením, že tím dá jasně najevo, jak moc má pravdu.

A právě v tu chvíli se ozvala rána, která navždy vstoupila do rodinné historie.

Z volantu vystřelil airbag takovou rychlostí, že jsem měla pocit, jako by se před námi otevřela malá bílá exploze. A než jsem stačila cokoliv pochopit, byl můj budoucí manžel pevně sevřen v objetí bezpečnostního systému, který měl sice chránit životy, ale rozhodně nebyl připravený na výbuch ega.

To byl okamžik, kdy jsem si poprvé pomyslela, že možná ne všechny předsvatební přípravy jsou nutně dobrým znamením.

Airbag ho objal s takovou vervou, jako by mu chtěl dát najevo, že některé věci se řeší jinak než pěstí, a zvuk, který se přitom ozval, byl směsí výstřelu, prasknutí a uražené mužské důstojnosti. Ještě vteřinu předtím byl Pán Tvorstva přesvědčený, že má pravdu, a hned nato seděl přitisknutý k sedadlu, obličej zabořený do bílé nafouknuté náruče a ruce instinktivně přitisknuté k očím.

„Já nevidím!“ zařval takovým tónem, že by se za něj nemusela stydět ani operní diva, které právě někdo ukradl hlavní roli.

Musím se přiznat, že prvních pár vteřin jsem nebyla schopná reagovat jinak než čistým údivem. Člověk si totiž myslí, že největší drama před svatbou spočívá v tom, jestli budou mít ubrousky správný odstín nebo jestli se nevěsta vejde do šatů. Ale málokdo počítá s tím, že ženich přijde o zrak tři kilometry od dvora jeho budoucí tchyně.

Auto naštěstí neztratilo směr a on, ještě napůl oslepený, dokázal nějakým zázrakem stočit volant ke krajnici a zastavit. Otevřel dveře, vystoupil na rozpálený asfalt a s rukama na očích působil jako indiánský náčelník, kterému právě někdo ukradl kmenový totem. Já zůstala sedět uvnitř, ruce zkřížené na prsou, a přiznávám bez mučení, že kdyby v té chvíli existovala soutěž o nejméně soucitnou budoucí manželku roku, měla bych velkou šanci na vítězství.

Jenže pak jsem uslyšela to bolestné syčení, jak se snaží mrkat, a cosi ve mně povolilo. Ne láska v plném romantickém rozmachu, spíš takový ten základní instinkt, který vám velí, že když už si toho člověka chcete zítra vzít, neměl by být slepý.

Vystoupila jsem, obešla auto a dřepla si k němu.

„Ukaž mi to,“ řekla jsem tónem, který měl být klidný, ale ve skutečnosti byl stále ještě obalený zbytky vzteku.

Odtáhla jsem mu ruce od obličeje a připravila se na scénu z hororu. Představovala jsem si dvě černé díry místo očí, krev, chaos a okamžité rušení svatby. Jenže realita byla jiná. Oči tam byly, jen rychle nabývaly odstínů, které by si žádný vizážista nedovolil použít ani na maškarní.

„Pálí to,“ procedil mezi zuby a snažil se znovu zaostřit.

V tu chvíli mi bylo jasné, že řídit nemůže, i kdyby se snažil sebevíc, a tak jsem ho posadila na místo spolujezdce, zatímco já jsem usedla za volant s vědomím, že jsem si doma zapomněla brýle a že svět přede mnou je o něco rozmazanější, než by bylo zdrávo. Sundala jsem si tílko, které jako jediné v tomhle historickém vozidle působilo relativně čistě. Přitiskla mu ho na oči, zatímco jsem se nakláněla nad volant a mhouřila pohled do dálky.

Tak to bude jízda, pomyslela jsem si, a nebyla jsem si jistá, jestli tím myslím cestu na pumpu, nebo celý náš budoucí život.

Na čerpací stanici jsem vystřelila z auta s dramatickým výrazem člověka, který řeší otázku života a smrti, a běžela směrem ke dveřím obchodu tak rychle, že jsem si připadala jako gazela na útěku před lvem. V půlce cesty mi ale došlo, že tílko zůstalo na jeho obličeji a já jsem světu předvedla pracovní podprsenku, která měla za sebou víc pracích cyklů než náš vztah společných dovolených.

Otočila jsem se a běžela zpátky, tentokrát s pocitem, že i asfalt si ze mě dělá legraci.

„Led nemáme,“ oznámila mi obsluha bez náznaku soucitu, „jenom plechovky v lednici.“

Koupila jsem dvě, i když jsem věděla, že jejich chladivý efekt bude spíš symbolický, a v duchu jsem si říkala, že kdyby se empatie prodávala v kelímku, vzala bych jí rovnou celý karton.

Druhou zastávku jsem udělala u našeho pronajatého domu v satelitní zástavbě, která byla tak moderní, že ještě nestihla získat duši. Nechtěla jsem ani vypínat motor, zatáhla jsem ruční brzdu – jak jsem si myslela – hodila páku do neutrálu a vyběhla dovnitř. Schody jsem brala po třech, v koupelně otevřela lékárničku a zamžourala na drobná písmenka lahviček, která se mi bez brýlí slévala do jednoho nečitelně optimistického nápisu.

Ophthalmo septonex. To znělo dostatečně lékařsky.

Vrátila jsem se k autu a už z dálky mi přišlo divné, že v něm nikdo nesedí. Srdce mi na okamžik vynechalo, protože představa, že se naštval a odešel pěšky domů se zavřenýma očima, byla dostatečně absurdní i na nás.

„Miláčku, tady dole!“ ozval se přidušený hlas.

Nahlédla jsem dovnitř a pochopila. Měl zadek na sedadle, tělo zkroucené přes řadicí páku a oběma rukama svíral brzdu pod volantem.

„Zapomněl jsem ti říct, že ta ručka tady nefunguje,“ vydechl. „To auto jelo dozadu.“

A protože naše městečko bylo postavené ve svahu, bylo víc než jasné, že fyzikální zákony se rozhodly vstoupit do našeho příběhu bez pozvání. Vozík plný dřeva se nebezpečně přibližoval k lesklému Land Roveru souseda, který by nám tuhle předsvatební zkoušku jistě nezapomněl připomínat dalších dvacet let.

V tu chvíli se můj mozek přepnul do režimu, který neměl nic společného s romantikou ani s rozmazaným viděním. Skočila jsem za volant, odstrčila jeho ruku, zmáčkla pedály a s lehce hysterickým přidáním plynu jsme se znovu rozjeli.

A právě tehdy jsem si uvědomila, že jestli tohle přežijeme bez cizího pojištění a bez sanitky, tak už nás pravděpodobně nerozhází vůbec nic.

Netušila jsem, jak moc jsem se mýlila.

Stála jsem uprostřed chodby, ruce mastné od palačinkového těsta, hlavu plnou laku na vlasy, cukru z Tesca a jediné, co jsem teď dokázala slyšet, bylo vlastní srdce, které mi bušilo do spánků tak hlasitě, že by ho mohli použít jako svatební pochod.

„Miláčku, našel jsem jen zimní bundy a krabici s vánočníma ozdobama!“ ozvalo se shora.

A mně v tu chvíli definitivně došlo, že jsem před rokem, v záchvatu organizačního minimalismu a přehnané víry ve vlastní schopnost plánovat budoucnost, skutečně vyhodila jeho svatební oblek do charitního kontejneru. Byl prostě „hnusný“, „zastaralý“ a „už se v něm ženil poprvé“, což mi tehdy přišlo jako dostatečný argument, jenže teď, když jsem si představila, že zítra budu stát před oltářem vedle muže v riflích a mikině s kapucí, začala jsem mít velmi silné nutkání utéct do lesa a stát se poustevnicí.

„Já jsem ho vyhodila,“ přiznala jsem tiše, když se vrátil dolů, a v tom tichu bylo slyšet všechno – tchyni, airbag i Land Rover.

„Co jsi vyhodila?“ zeptal se opatrně.

„To kvádro.“

Následovala pauza, která by se dala krájet svatebním dortovým nožem.

„To jako moje jediný kvádro?“ zvedl obočí, pod kterým ještě stále doznívaly modrofialové stíny, díky nimž vypadal jako boxer po nepovedeném debutu.

„Myslela jsem, že si koupíš nový,“ pokusila jsem se o úsměv, který měl působit podpůrně, ale ve skutečnosti připomínal výraz člověka, který právě omylem zapálil stodolu.

Díval se na mě dlouho. Pak si sedl. A začal se smát.

Ne hystericky. Ne ironicky. Opravdu se smál.

„Takže já se zítra budu ženit bez obleku, s monoklama, co vypadají jak mapa Evropy, a ještě kvůli tobě,“ shrnul situaci s překvapivým klidem, zatímco já jsem si uvědomila, že právě tenhle moment je možná mnohem důležitější než všechny ubrusy, balerínky a cukr v akci.

Nakonec jsme ten večer vyrazili do jediného obchodního centra široko daleko, které mělo otevřeno do devíti, a běhali jsme mezi regály jako dva uprchlíci před vlastní svatbou, přičemž on si zkoušel saka s cenovkami, které by rozplakaly i finančního poradce, a já jsem mu pod zářivkami upravovala límec a snažila se ignorovat fakt, že vypadá jako mafián po rvačce.

Jedno sako mu nakonec sedlo. Tmavé, jednoduché, bez proužků, bez minulosti, bez první manželky. Když si ho zapnul a podíval se do zrcadla, měl pod očima stále zbytky barevného dramatu, ale najednou mi přišlo, že mu to sluší víc než kdy předtím.

Možná proto, že už jsme věděli, co všechno jsme schopni přežít ještě před tím, než si řekneme ano.

Svatba samotná proběhla důstojně, alespoň z pohledu hostů, kteří netušili, že ženich měl dva dny před obřadem zrak omezený na obrysy a že nevěsta ještě ráno bojovala s lakem na nehty, který odmítal zaschnout, zatímco tchyně kontrolovala cukr jako generál zásoby střeliva.

Stála jsem před oltářem, vyšší než on, jak už to mezi námi bývá, držela jsem ho za ruku a koutkem oka jsem sledovala, jak se snaží tvářit slavnostně, přestože jeho monokly měly pod závojem vlastní svatební program.

Když farář pronesl otázku, zda si ho beru dobrovolně, bez nátlaku a s plným vědomím následků, musela jsem potlačit smích, protože následky už jsme si otestovali předem – airbagem, ruční brzdou i kontejnerem na charitu.

„Ano,“ odpověděla jsem.

A on také.

A v tu chvíli mi došlo, že manželství není o dokonalém obleku, ani o tom, jestli máte všechno pod kontrolou, protože pokud máte pocit, že máte, pravděpodobně jste něco zásadního přehlédli.

Je o tom, že když se auto začne couvat z kopce, někdo drží brzdu, i kdyby u toho vypadal jako zkroucený akrobat.

Je o tom, že když někomu vystřelí airbag do obličeje, druhý mu přiloží vlastní tílko na oči, i když pak běhá po pumpě v podprsence.

A je o tom, že když omylem vyhodíte jeho oblek, on si vás přesto vezme.

Dnes, o dvacet let později, když se na něj podívám a vzpomenu si na ty monokly, na to auto i na vlastní paniku, musím se smát stejně jako tehdy u chalupy, když klečel na asfaltu a tvrdil, že nevidí.

Protože naše manželství nezačalo romantickou jízdou do západu slunce.

Začalo ránou do volantu.

A zatím to s námi jede dál.