Povídky ke čtení

Někdy večer poznáte podle ticha. Ne podle toho obyčejného — tohle ticho je těžší. Sedne si vám na ramena, jako by čekalo, až si všimnete, že něco je špatně. Za zdí se ozýval dceřin smích. Ale ne ten běžný, roztěkaný, patnáctiletý. Tenhle byl… dutý. Plochý. „Nino?“ zavolala jsem. „Slyšíš mě?“ Ticho se na okamžik napjalo. Pak se ozvalo cvaknutí — vypnutý displej. Tak tiché, že ho člověk zaslechne jen tehdy, když už má strach. Poslední týdny byla jiná. Zavřená v pokoji, kapuce n

Vesmír se dnes prodává po kusech nábytku: slot na orbitě, okno slunečního svitu, přistávací pruh skrz bránu. Já to zprostředkuju. Oblek, úsměv, provize — šup a planeta Heliosu jménem Eirene-b je „čistá“ a moje dluhy mrtvé. Jenže data začala bít. Ne jako bouchnutí, ale jako pravidelný rytmus — tep planety. Zpomalím mapy tisíckrát, desetitisíckrát… a pod mraky se rozsvítí město. Pomalé jako geologie, ale živé až křečovitě. Helios chystá orbitální ohřev: než zákon stihne šeptnou

(Pytlíkovi před dvaceti lety) Když se dnes někdo podívá na manžele Pytlíkovy, vidí relativně stabilní jednotku, která se naučila přežít tchyni, hypoteční sazby, rekonstrukci koupelny i tiché války o dálkový ovladač, aniž by bylo nutné povolat krizového mediátora. Nikdo už si ale nepamatuje, že jejich druhá svatba, ta, kterou dodnes označují jako „náš opravný termín“, začínala poměrně dramaticky a rozhodně ne v duchu romantických filmů, kde si nevěsta ráno češe vlasy u okna a

Podle mého názoru není nejznámějším obrazem světa Mona Lisa od Leonarda da Vinciho ani žádné jiné mistrovské dílo visící ve světových galeriích, před nimiž lidé vážně přikyvují hlavami a tváří se, že přesně chápou, proč je ten obraz tak výjimečný. Nejznámějším obrazem světa je něco mnohem obyčejnějšího, civilnějšího a hlavně každodenního. Pohled na otevřenou lednici, v jejíchž dveřích stojí bezbranné, lehce shrbené stvoření mužského pohlaví a s výrazem hluboké existenciální k

Rok 2570 byl rokem, kdy se sláva stala jen jinou formou osamění, a Irina Tereska to věděla dřív než ostatní, i když by se raději nechala oslepit reflektory, než aby to nahlas přiznala. Když stála na pódiu a přijímala titul Modelky roku, světla jí pálila do očí tak nemilosrdně, až se jí zdálo, že se dívá do bílého prázdna, a potlesk, který se přes sál valil jako vlna, zněl spíš jako vzdálený šum než skutečné uznání. Všichni ji obdivovali, ale málokdo ji skutečně znal, a to v n

Když to oznámili, byla jsem sama v kuchyni a voda v konvici právě začínala tiše syčet, jako by se chystala říct něco důležitého, ale ještě si to na poslední chvíli rozmyslela. Televize běžela jen jako kulisa, obraz se míhal mezi ranními zprávami, počasím a dopravním zpravodajstvím, které se v tu chvíli zdálo směšně nepodstatné. Pak se kamera vrátila do studia a já si všimla, že moderátorka má zarudlé oči a rozmazanou řasenku, což se u lidí, kteří mají číst zprávy s chladnou h

Oslava manželových narozenin byla poměrně náročná. Sud plzeňského piva je téměř vypitý a z kartonu bílého vína zbyl už jen karton. Jsem jediná, komu se po ránu netočí hlava. Kamarádka Mluvící vačice mi ještě pomáhá s úklidem, dáme si kávu a teprve někdy kolem oběda odjíždí. Pak se to u nás začne celé zvláštně zvrhávat. Něco mezi epizodou Studna  z Majora Zemana a rodinným dramatem s Jaroslavem Marvanem Poslední mohykán. Otec mých dětí je to dopoledne neklidný. Sedí na pohovce

Tehdy, v době, kdy se bohové ještě procházeli po březích Nilu, se řeka toho rána leskla jako čepel — tichá, napjatá, jako by věděla, že dnes se rodí někdo, kdo jednou změní tvář celé říše. V ohbí řeky, v posvátném městě Vasetu, se ozval ostrý výkřik novorozeného dítěte. Královna Ahmose tiskla dceru k hrudi a i služebnice kolem ztichly: byla drobná, ale v jejích očích se zablesklo něco, co nepatří do pohledu novorozeněte.   „Hatšepsut,“ zašeptal faraon Thutmose I., když k ní p