OBLEČ PŘÍBĚH: A pak se zřítilo nebe

(z kolekce Obleč příběh)

„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ - Axel Munthe

1. kapitola 

10 měsíců před dopadem asteroidu – Praha, Česko

Koordinační rada ministra dopravy pro kosmické aktivity

Martin Valsa, ředitel odboru kosmických aktivit na ministerstvu dopravy, seděl v kanceláři už dlouho po zavírací době. Na stole se mu kupily složky, prázdné hrnky i rozpitý čaj, který dávno vystydl.

Deset let na stejném místě, stejný stůl a dokonce i stejný vesmír. Miloval svou práci, i když mu vzala všechno ostatní. Rodinu nikdy nezaložil – vlastně si ani nenašel ženu, která by jeho posedlost hvězdami pochopila. V jeho životě dávalo smysl všechno kromě lidí. Zvedl oči od monitoru, protáhl ztuhlá záda a pohlédl z okna. Venku se už dávno setmělo. Zase přetáhl pracovní dobu, ale dokončit tuhle zprávu bylo důležitější než večeře. Na jejím obsahu závisel posudek pro ministra, jehož jméno si upřímně nedokázal zapamatovat.

Notebook náhle zablikal. Nový e-mail. Odesílatel – nečeská adresa. Martin zpozorněl. Věděl, odkud zpráva přišla.

V předmětu stálo jen: TOP SECRET.

Klikl. Objevil se požadavek na heslo. Chvíli hledal lísteček v šuplíku, který zamykal jen zřídka. Nakonec třináctimístnou šifru našel a opatrně přepsal.

Na monitoru se rozvinul dokument s hlavičkou NASA.

Četl rychle, pak znovu – tentokrát pomaleji. Každá věta mu v hlavě rezonovala, jako by slyšel údery zvonu.

„Asteroid 2911 VAAZ-EK – drift po kolizi s kometou. Nová dráha → Země. Odhadovaný dopad: Černé moře. Čas: 10 měsíců a 14 dnů.“

„Ne… to není možné,“ zašeptal. „Mělo nás to minout.“

Znovu přepočítal souřadnice. Seděly. Rychlost 19,3 km/s. Průměr 15 km. Stejná velikost jako těleso, které kdysi vyhubilo dinosaury. Jeho modla – NASA – mu teď posílala zprávu, že Zemi nedokáže ochránit. Podle výpočtů se nebeská skála našemu světu nevyhne. Ne tentokrát.

Martin přemýšlel, komu může volat. Ministrovi? Prezidentovi? Kdo mu uvěří?

Telefon zvedl dřív, než stačil vymyslet plán.

„Pane ministře,“ vyhrkl do sluchátka. „Tady Martin Valsa z kosmického odboru. Potřebuji s vámi okamžitě mluvit. Jde o bezpečnost státu.“

Na druhé straně se ozvala jen asistentka. Ministr už byl dávno na cestě domů.

Martin zůstal sedět v tiché kanceláři a hleděl na blikající kurzor na obrazovce. Všechno, co do té chvíle považoval za jisté, se rozpadlo. Město venku spalo a on věděl, že dny poklidného světa jsou sečtené.

2. kapitola

6 měsíců před dopadem asteroidu

Praha, Česko

Ondřej odložil tašku na stůl a bezmyšlenkovitě rozbalil noviny. Titulek přes půl stránky ho zarazil dřív, než stačil zapnout počítač. „K Zemi míří obří asteroid. Stejně velký jako ten, který vyhubil dinosaury.“

Na okamžik zůstal nehnutě stát. Znělo to jako senzace z bulváru, ale pod titulkem stálo logo seriózního deníku. Rozložil list na klávesnici a četl: „Podle americké agentury NASA naši planetu s největší pravděpodobností mine, přesto půjde o unikátní podívanou. Lidé jej budou moci pozorovat pouhým okem.“

Zavrtěl hlavou. Typická mediální hra – trochu paniky, trochu fascinace. Ale přesto mu v zátylku projelo chladné mravenčení. Co kdyby se spletli?

„Za šest měsíců tu máme konec světa,“ ozval se nad ním Michalův hlas. Kolega mu poklepal na noviny tak prudce, až se na obrazovce objevilo náhodné písmeno.

„Dej pokoj,“ odsekl Ondřej. „Tady píšou, že nás to mine.“

Michal si přitáhl židli, vzal noviny a začal dramaticky číst nahlas: „Podle americké vesmírné agentury NASA naši planetu s největší pravděpodobností mine…“ zdůraznil ta dvě slova s úšklebkem.

„A ty myslíš, že lžou?“ ozvala se Agáta od vedlejšího stolu, aniž by zvedla oči od pilníku. Dlouhé rudé nehty jí ve světle lampy jen zableskly.

Michal pokračoval, jako by byl hlasatelem v televizi: „Asteroid s označením 2911 VAZZ-EK má průměr asi patnáct kilometrů. Stejně velký těleso vyhubilo dinosaury. Momentálně je 170 milionů kilometrů od Země a letí rychlostí devatenáct kilometrů za vteřinu. Podle odborníků nás mine v bezpečné vzdálenosti — asi dvakrát dál než Měsíc.“

Zvedl pohled. „Vidíte? S největší pravděpodobností. To zní jako: možná jo, možná ne.“

Agáta odfoukla bílý prach z nehtu. „A proč by to tajili?“

„Aby nevyvolali paniku. Jasná věc,“ odpověděl Michal a usadil se na hranu Ondřejova stolu.

Ondřej se pousmál. „Takže už zase připravuješ zásoby na apokalypsu?“

„Samozřejmě. Voda, konzervy, baterky. Mám všechno.“

„Hlavně nezapomeň dodělat tu uzávěrku, než ten konec světa přijde,“ odvětil Ondřej s ironickým úsměvem.

„A nebude to už trochu zbytečný?“ rýpnul Michal.

„Jenže kdyby nás to náhodou minulo, šéf tě sejme dřív než asteroid,“ odpálil ho Ondřej, nasadil si sluchátka a pustil rádio.

Z obrazovky se rozlil známý hlas moderátorky, která mluvila právě o stejném tématu. Všichni o tom dnes mluvili.

Ondřej se naklonil k monitoru, ale myšlenkami byl už jinde. Dnes chtěl skončit dřív. Doma ho čekala rodina — a oslava. Jeho nejstarší dcera dostala zprávu, že po maturitě může odjet jako au-pair do Londýna. Chtěli si to připít, jako by měli před sebou nekonečně mnoho dní.

Ještě netušil, že jich tolik nezbývá.

4 měsíce před dopadem

Praha, Česko

Filip se naklonil k zaprášenému zrcadlu a uhladil si ofinu. Uprostřed skla zářil starý flek od zubní pasty, který tam byl už týdny. Nikdo ho nikdy neotřel. Odtáhl límeček růžové košile – přesně tak, aby nevypadal příliš slušně. Z koupelny vykoukl na spolubydlícího. Daniel seděl na pohovce v trenýrkách a hypnotizoval malou televizi.

„Dělej, Danieli! Holky na nás čekají,“ pobídl ho.

„Počkej, chci slyšet, co řekne,“ zvedl prst. „Tenhle chlap má konečně rozum.“

Na obrazovce se objevil muž s prošedivělými vlasy a brýlemi. Titulek: prof. RNDr. Karel Salač, DrSc., ředitel Astronomického ústavu AV ČR.

„Pane profesore,“ ozval se novinář, „může asteroid opravdu zasáhnout Zemi? V lidech roste panika.“

Salač se usmál nepřirozeně široce. „Není důvod k obavám. Asteroid nás mine o více než dvě měsíční dráhy. Bude to jen krásná podívaná.“ Hlas mu lehce zadrhl a z tenkého krku bylo vidět, jak mu poskočil ohryzek.

Z publika se ozval ženský hlas: „Ale podle amerických vědců se po srážce s kometou změnila jeho dráha!“

„To jsou poplašné zprávy,“ mávl rukou profesor. „Některé korporace z toho chtějí jen vytěžit paniku – prodávají víc vody a konzerv.“ Na čele se mu leskly kapičky potu.

Daniel vypnul televizi. „Nějak mu nevěřím.“

„Ty si myslíš, že by nám lhali o konci světa?“ nechápal Filip.

„Lžou nám o všem,“ odpověděl Daniel a soukal se do džínsů. „Kradou, podvádějí a tváří se svatě. Proč by zrovna teď mluvili pravdu?“

Filip se usmál. „No tak, dneska žádnej konec světa nebude. Zato Sabina čeká. A já teda nehodlám propásnout třetí rande.“

„Neboj,“ klidil se Daniel, „Sabina je z tebe tak mimo, že půl hodiny klidně počká.“

„Hlavně, aby ses ty venku zdržel aspoň stejně dlouho,“ odsekl Filip.

„Drž už pusu a pojď,“ popadl ho Daniel za rukáv a vystrčil ze dveří.

Pod ocasem na Václaváku už Žaneta netrpělivě podupávala. „Máte zpoždění,“ prohlásila a ukázala na hodinky.

„Deset minut je tolerance,“ usmál se Daniel a políbil ji na přivítanou.

„Já za to nemůžu,“ vydechl Filip, objal Sabinu a přitiskl rty k jejím. „Danny si musel poslechnout proslov nějakýho astronoma.“

„Ředitele ústavu,“ opravil ho Daniel.

„A co říkal?“ zeptala se Žaneta.

„Že je to fáma. A že si to prý vymyslely obchodní řetězce, aby víc prodávaly jídlo.“

Žaneta vyprskla smíchy. „To snad ne.“

„Tak když už svět stejně skončí,“ řekla Sabina, „pojďme stylově – do Jámy.“

„Proč do Jámy?“ nechápal Filip.

„Protože po asteroidu taky zůstane jáma,“ odvětila s úsměvem.

Nikdo to nekomentoval. Jen Žaneta mávla rukou a všichni čtyři se vydali dolů po Václaváku, pod žlutým světlem lamp, ruce propletené, hlavy plné planých plánů.

„Napadlo mě,“ řekl Daniel, „že bychom mohli jet v červenci na výlet. Máme oba volno.“

„Třeba do Koněpruských jeskyní,“ navrhla Žaneta.

„A co tam?“ nechápala Sabina.

„Vezmeme si pokoj v penzionu, uděláme si výlet, večer klub, pivo…“ navrhl Filip.

Žaneta se pousmála. „Ty jsi fakt génius. Je to blízko od Berouna, že?“

„Přesně tak,“ zazubil se Filip.

Daniel ji přitáhl blíž a zašeptal: „Aspoň než spadne nebe, ať si to užijeme.“

2 měsíce před dopadem

Kladno, Česko

Vůně hoblovaného dřeva se linula celou truhlářskou dílnou v přízemí rodinného domu. Honza vypnul kompresor, který mu vháněl barvu do stříkací pistole a stáhnul si z nosu a úst zaprášený a flekatý respirátor. Otřel si upocený obličej a napil se piva z lahve, kterou měl odloženou na dřevěném ponku. Nijak zvlášť mu nevadilo, že si sice chrání dýchací cesty před dřevěným prachem, ale do piva si je klidně nechá napadat. Zapnul rádio a zvýšil hlasitost.

„...do spolku Etiam se hlásí stále víc a víc zájemců, kteří se připravují na konec světa. Podle vedení tohoto sdružení se blíží jaderná válka, kterou mají rozpoutat největší světové velmoci. Etiam připravují podzemní kryty a shromažďují zásoby. Kde ale bezpečné příbytky vystavěli je přísně tajné a tyto informace jsou ochotni poskytnout jen svým členům.“ Honza poslouchal hlas mladé reportérky, která zprávu přinášela. Napadlo kolik tak ta sekta asi může chtít za poskytnutí informací, kde se bunkry nacházejí. V téhle době, kdy světem hýbou Kim Čong Unovy jaderné hlavice to musí být jeden z nejvýdělečnějších byznysů.

Honza zvedl zaprášený mobilní telefon ze stolu a vytočil číslo jednoho ze svých zákazníků. Zatímco mobil na druhé straně vyzváněl, přešel celou dílnu a prohlédl si dvanáctistupňové mlynářské schody, které dokončil už minulý týden. Zrovna, když se zákazník na druhé straně ohlásil, Honza přejížděl otevřenou dlaní po vyleštěném zábradlí.

„Dobrý den, pane Hromku, tady Musil truhlárna. Pořád tady máte hotové ty schody a čekám, že si pro ně přijedete,“ začal Honza a na druhém konci se na chvíli rozhostilo ticho. Evidentně tím majitele volaného telefonního čísla zaskočil.

„Víte, pane Musil, mně ta cena připadá dost přemrštěná. Díval jsem se na internet a tam bych je pořídil za polovinu,“ přiznal zákazník.

„Počkejte, ale my jsme se na té částce už přece domluvili a zaplatil jste zálohu,“ nechápal Honza a v hlavě začal rychle počítat kolik na těch atypických schodech, které už zřejmě nikomu jinému neprodá, asi prodělal.

„No, já jsem myslel, že byste mi tu zálohu vrátil,“ zkusil Hromek.

„Vy jste se snad zbláznil. Ty schody jsou hotové, já jsem je udělal, nakoupil jsem materiál a mají tak prapodivný rozměr, že už je pravděpodobně ani nikomu jinému neprodám,“ rozčiloval se Honza.

„Tak já si to ještě rozmyslím a příští týden vám zavolám. Pochopte mě, taky nemám peníze na rozhazování,“ řekl mu zákazník unuděným hlasem a zavěsil.

„Do prdele už,“ praštil otevřenou dlaní do zábradlí, až se schody jen tak opřené o stěnu v dílně zakymácely.

„Se snad posral,“ vyjel na hluchý telefon a vzteky s ním praštil o desku stolu. Dokázal jen zběžně z hlavy odhadnout, že díky tomuhle idiotovi přišel minimálně o deset možná patnáct tisíc čistého výdělku. Dělal ty schody dva týdny v kuse a na ostatní menší zakázky se ani nepodíval.

„... Etiamisté, jako jednu z možných variant konce světa předpovídají i invazi mimozemšťanů...“ vtírala se medovým hlasem rozhlasová reportérka.

„Ty jdi tady do háje,“ ulevil si Honza a vypnul rádio jediným stisknutím vypínače.

Někdo zazvonil. Otřel si upocené dlaně do špinavého hadru a vyšel velkými dvoukřídlými vraty na zahradu. U branky stála pošťačka opřená o zánovní bicykl a mávala na něj bílou obálkou.

„Zdravím, pane Musile, potřebovala bych jeden podpis,“ halekala přes celou zahradu. „Je to do vlastních rukou.“

Podepsal doručovatelce dodejku a potom roztřesenými prsty obálku otevřel. Každým dnem takový dopis čekal a bál se, co bude následovat. Rozbalil úhledně zabalené papíry a četl: „Věc: Předžalobní výzva. Vážený pane Musile, uzavřel jste s naší společností úvěrovou smlouvu, na jejímž základě... S ohledem na to, že neplníte dohodnutý splátkový kalendář, vyzýváme tímto.... V případě, že úhrada nebude provedena do 30. června 2019, budeme bez dalšího nuceni naši pohledávku vymáhat soudně.... S pozdravem Jan Hlavsa, jednatel společnosti...“ Honza vztekle zmačkal všechny papíry do jediné kuličky a mrsknul jí přes celou dílnu. Papírový míček se odrazil od leštěného zábradlí mlynářských schodů, které mu v jeho svízelné situaci vůbec nepomohly. Ba naopak.

Honza zůstal v dílně až do pozdních večerních hodin a vůbec se mu domů nechtělo. Prkna na dřevěnou lavičku, kterou si u něj objednala paní Severová, už měl přebroušené možná už potřetí. Pořád se nemohl srovnat se situací, jaká mu hrozila. Kde má vzít peníze na zaplacení úvěru. Copak jemu kriminálníkovi, někdo půjčí peníze?

„Honzo, pojď už na večeři,“ objevila se v zadních dveřích, které vedly dovnitř do domu, jeho manželka.

„Ano, už jdu,“ odpověděl unaveně a odložil elektrický hoblík na dřevěný pult. Vypojil ho ze zásuvky a šňůru pečlivě zamotal kolem popraskané černé rukojeti. Pozhasínal všechna světla a ještě naposledy zkontroloval všechny elektrické přístroje, zda jsou skutečně vypnuté a uklizené na svých místech. Teprve potom zavřel dvoukřídlé dveře, které dříve sloužily jako vjezdová vrata do garáže a přešel zahradu k hlavním vchodových dveřím. Na schodech ještě oprášil nečistoty z montérek a teprve potom vešel do domu.

„Ahoj, tati,“ jako vítr kolem něj prosvištěl jeho dvanáctiletý syn a mohutnými přískoky doklouzal až do jídelny k velkému stolu. Na stole bylo prostřeno pro čtyři. Manželka, syn a Honza už si pomalu sedali, ale poslední místo stále zůstávalo volné.

„Nina s námi večeřet nebude?“ zeptal se Honza podrážděně a významně pohlédl na svou ženu. Ta jen pokrčila rameny v nevědomém gestu.

„Nemůže,“ odpověděl otci Oliver na místo své starší sestry. „Zrovna si dolakovala nehty, tak jí to musí zaschnout,“ vysvětlil a plnými hrstmi si začal nandávat na talíř velké kynuté knedlíky plněné čerstvými jahodami. Potom je zalil rozpuštěným máslem a navrch nasypal několik lžic moučkového cukru a kakaa.

„Nestačilo by to už?“ okřikl Honza syna, když si nakládal už pátou vrchovatou lžíci cukru.

„Mám to tak rád,“ hájil se nechápavě Oliver.

„Neuvěřitelně plýtváte jídlem, všechno nestojí korunu, jak si pořád oba dva myslíte,“ vykřikl vztekle a manželka se ho snažila uklidňovat v němém gestu. Všimla si, že je poslední dobou hodně podrážděný a unavený. Přičítala to ale množství práce, soudě podle toho kolik času strávil denně ve své dílně.

„A kde je vůbec ta Nina,“ zvedl se prudce od stolu, až dřevěná židle po prkenné podlaze zavrzala. Přešel do chodby a opřel se o mahagonové leštěné zábradlí, které sám před několika lety vyřezával.

„Nino!“ zakřičel hlasitě do schodů a zvedl hlavu. „Byla bys tak laskava a šla se s námi alespoň navečeřet?!“

„Potřebuju, aby mi zaschnul lak na nehtech,“ ozvalo se otráveně za zavřenými dveřmi nad schodištěm.

„Okamžitě pojď dolů nebo si tam pro tebe dojdu,“ ječel jako smyslů zbavených a cítil, jak mu krev buší ve spáncích. Tlukot srdce se zrychloval a červeň mu stoupala do tváří.

Dveře do pokoje se otevřely a šestnáctiletá dívka vyklopýtala k zábradlí. Podlahy se dotýkala jen patama a prsty měla roztažené a zvednuté do vzduchu. „Vždyť už jdu,“ odsekla rozmrzele a snažila se pomalu sesunout po schodech, aby náhodou některým z nalakovaných nehtíků neškrtla o schodnice.

Honza se vrátil k jídelnímu stolu a posadil se. Nandal si tři jahodové knedlíky a poprášil je cukrem a kakaem. Rozkrojil těsto a na talíř mu vypadla velká uvařená jahoda. Vzpomněl si na dopis, který se ještě válel někde v truhlárně a úplně ho přešla chuť.

3.

29 hodin před dopadem

Letiště Ruzyně, Praha

Klára vystoupila z černého Renaultu na rozpálený asfalt parkoviště a okamžitě ucítila, jak jí slunce pálí do ramen. Horký vzduch se vlnil nad kapotami aut a někde v dálce hučely motory letadel připravujících se k odletu. Prsty si prohrábla dlouhé kaštanové vlasy, které jí vzápětí vítr zafoukl do obličeje. Na okamžik se zastavila a zhluboka se nadechla. Vzduch voněl prachem, benzínem a nadějí.

S úsměvem se podívala na své nové stříbrné sandálky, jestli přežily cestu bez škrábance a upravila si těsné bílé tričko, které jí obepínalo tělo. V kufru měla všechno, co bude příští měsíce potřebovat — oblečení, pár oblíbených drobností a pocit, že svět se teď konečně otevírá.

„A vážně s tebou nemáme jít až dovnitř?“ ozvala se matka, která právě vystoupila z auta. Měla stejně kaštanové vlasy jako dcera, i když o něco světlejší a stejné drobné rysy v obličeji. Lidé si je často pletli se sestrami. Kláře to spíš lezlo na nervy, ale matka byla na tu podobu pyšná.

„Ne, maminko, neboj,“ odpověděla Klára, zvedla kufr z kufru auta a postavila ho na asfalt. „Zvládnu to.“

„Gábi,“ ozval se zpoza volantu otec a zabouchl dveře. „Nech ji dýchat. Není to první letadlo, co vzlétlo do Anglie.“

Matka si ho nevšímala. Zmateně se rozhlížela po budově letiště, kde se nad vstupy leskly nápisy Departures a Arrivals. „A víš, u kterého okénka se máš odbavit?“

Klára se usmála, ale v očích jí probleskla netrpělivost. „Mám online check-in, mami. Fakt to zvládnu. A navíc — tady můžete stát jen patnáct minut, jinak budete platit pokutu.“

Zavěsila si přes rameno malý batoh s doklady a penězi, zastrčila pas do přední kapsy a otočila se k hale, ze které se ozývala hlášení o zpožděných letech.

„Já vím, že jsem hrozná,“ povzdechla si Gábina a přitiskla dceru do objetí. Voněla parfémem, který Klára znala z dětství — směs jasmínu a vanilky. „Bude se mi stýskat.“

„Na Vánoce jsem zpátky,“ ujistila ji Klára a lehce ji políbila na tvář. „Uteče to jako voda. Budu ti psát, volat, posílat fotky.“

„Tak mazej,“ zasmál se otec a objal svou ženu kolem ramen. „Než se Gábi rozbrečí, budeme z parkoviště vyjíždět na červenou.“

„Děkuju vám,“ usmála se Klára a naposledy je oba políbila. „Za všechno.“

Sandálky klapaly o asfalt, když se vydala směrem k terminálu. Ještě než zmizela ve dveřích, otočila se a zamávala.

Otec zvedl ruku na pozdrav. „Tak a máme klid,“ poznamenal s úlevou a usedl zpět do auta.

Gábina si otřela oči. „Moc toho klidu nebude,“ povzdechla si, když za nimi zaklaply dveře.

„Zítra odevzdáme ty dvě hádající se stvůry babičce a máme volný víkend,“ usmál se Ondřej a položil jí ruku na odhalené koleno. Slunce se opíralo do čelního skla a tak mu dlaň rychle rozpálilo teplo.

„Jestli je babička přežije,“ odvětila Gábina a vzala si z přihrádky sluneční brýle. „Poslední dobou se hádají úplně o všechno.“

„To k pubertě patří,“ mávl rukou Ondřej a zařadil zpátečku. Auto se pomalu zařadilo do kolony u výjezdu. „Kdyby ses v Itálii nehroutila z každé jejich hádky, bylo by to v pohodě.“

„Já se nehroutila,“ ohradila se Gábina. „Jen jsem měla chuť utéct do moře a už se nevrátit.“

Oba se rozesmáli. Vzduch v autě se pomalu ochlazoval, ale napětí, které viselo mezi nimi, se nevytratilo. Na chvíli se rozhostilo ticho. V rádiu běžely reklamy a mezi nimi tichý hlas moderátorky oznámil: „Agentura NASA potvrdila, že asteroid VAAZ-EK bude dnes večer znovu pozorovatelný na obloze. Vědci zdůrazňují, že stále nehrozí žádné riziko pro planetu Zemi.“

Gábina si odkašlala. „Zase tohle. O ničem jiném se teď nemluví.“

„Aspoň je vidět, že se svět ještě točí,“ odpověděl Ondřej a přidal plyn. „Zítra jedeme na jih. Odevzdáme děti, otevřeme víno a budeme mít konečně klid.“

„Třeba jo,“ řekla potichu. Dívala se z okna na letadla, jejichž trupy se třpytily v odpoledním slunci. Jeden startoval, druhý přistával a někde vysoko v modré prázdnotě, kam směřovala i Klára, se odrážel svět, který měl za pár hodin změnit podobu.

5 hodin před dopadem

Mělník, Česko

Gábina právě zápasila s posledním černým kufrem. Držela ho koleny, přitlačila lokty a snažila se spojit zuby zipu, které vzdorovaly stejně tvrdohlavě jako její děti.

„Já jsem prostě silnější než ty,“ vydechla a celou vahou na kufr dosedla. Kovový jezdec se konečně pohnul a zacvakl.

„Co jsi říkala?“ ozvalo se z koupelny.

„Jen jsem vyhrožovala zavazadlu,“ odpověděla a otřela si pot z čela.

„A kdo vyhrál?“ objevil se Ondřej ve dveřích, jen v trenýrkách, s čistým bílým trikem napůl přetaženým přes hlavu.

„Kdo asi,“ zvedla k němu ruku v poloze vítězného boxera.

„S tebou bych se nechtěl dostat do křížku,“ uchechtl se a došel až k ní.

„Tak si nezahrávej, nebo dopadneš jako on,“ poklepala na kufr.

Ondřej ji objal kolem boků a přitáhl si ji k sobě. „Taky mi zapneš zip?“

„Ne, tobě ho rozepnu,“ odpověděla s úsměvem a nechala ho, aby ji políbil. Nebyla to vášeň, spíš tichá jistota dvou lidí, kteří spolu přežili dvacet let.

Dveře ložnice se rozlétly. Johana stála na prahu s rukama v bok. „Nemůžete toho nechat aspoň dneska?“

„A copak se děje tak zásadního, že nemůžu obejmout vlastní ženu?“ Ondřej se zasmál.

„Někdo mi lohnul kartáč na vlasy,“ odsekla dcera.

„Tak to rozhodně nebyl táta,“ usmála se Gábina a kývla k manželově hlavě. Ondřej si prohrábl řídnoucí vlasy a jen pozvedl obočí.

„Možná by sis ty kudrliny měl rozčesat,“ pronesla Johana s ledovým klidem a odkráčela.

Gábina se rozesmála. „Už aby bylo zítra a my je nechali u babičky.“

„Máma to zvládne,“ mávl Ondřej rukou. „Když budou zlobit, zavře je ke koze do chlívku.“

„Tebe tam taky zavírala?“

„Ne, ale slibovala to. A měl bych říct, že to fungovalo,“ pousmál se.

O pár hodin později

Marek s Johanou seděli na zadním sedadle černého Renaultu, co nejdál od sebe. Auto páchlo benzínem, prachem a letním horkem.

„Takže plán je jasný,“ ozval se Ondřej, když zařadil rychlost. „Jeskyně, oběd, babička. Žádné hádky, jinak vás vysadím po cestě. Jasné?“

Otočil se přes rameno a oba jen mlčky kývli. „Maminka souhlasí?“ podíval se na Gábinu.

„Souhlasí,“ odpověděla, i když koutky úst se jí stáhly do úzkého úsměvu. Poslední dobou ji sužoval zvláštní neklid. V noci se budila, jako by ji někdo volal jménem a pokaždé se jí zdálo o vodě.

„Hustý, jeskyně!“ křikl Marek a vytáhl mobil. „Mají pět set třicet tři schodů a teplotu deset stupňů,“ četl nahlas.

Johana protočila oči a nasadila si sluchátka. Hudba z jejího mobilu tlumeně duněla.

„Vezměte si mikiny,“ připomněla Gábina, ale děti ji přes rachot bubnů sotva slyšely.

„A je tam prý penězokazecká dílna,“ pokračoval Marek. „To chci vidět!“

„Hlavně nefotit všechno, co se hýbe,“ napomenul ho Ondřej a přepnul rádio.

Z repráku se ozvalo tiché hlášení: „Podle posledních měření se asteroid VAAZ-EK přiblíží k Zemi o něco víc, než NASA původně uváděla. Vědci ale trvají na tom, že nebezpečí srážky nehrozí.“

„Zase tohle,“ povzdechla si Gábina. „Celý týden slyším jen o tom kameni.“

„Média potřebují senzaci,“ pokrčil rameny Ondřej. „Kdyby měl spadnout, už by o tom věděli v Pentagonu.“

Na obzoru se sbíraly mraky, přestože meteorologové slibovali jasno. Krajina se zbarvila do olivové, horký vzduch se zlomil. „Bude bouřka,“ poznamenala Gábina.

„Aspoň se ochladí,“ odpověděl Ondřej.

Když dorazili ke Koněpruským jeskyním, les voněl vlhkou zeminou a borovicovou pryskyřicí. Na parkovišti stála skupina lidí, většina hleděla do mobilů.

Na obrazovce u pokladny běželo tiché zpravodajství. Červený pruh hlásal: NASA vydala nové varování. Potvrzeny změny v dráze asteroidu. Zvuk byl vypnutý.

„Další prohlídka za dvacet minut,“ oznámil Ondřej. „Dáme si kafe.“

Sedli si na lavičku u stánku. Marek listoval v prospektu a ukazoval fotky krápníků. Johana se dívala do telefonu, ale signál náhle zmizel.

„Nemám data,“ zamumlala. „To je divný.“

„To bude tím kopcem,“ mávl Ondřej rukou.

Vítr se náhle změnil. Z lesa vyletělo hejno ptáků a ticho, které po nich zůstalo, bylo zvláštní. Těžké.

Když se skupina konečně vydala k jeskyni, museli sestoupit po úzké pěšině a vlhkých betonových schodech. Vzduch byl chladný, voněl kamenným prachem a vodou.

Těsně před vstupem Ondřej vzal děti zezadu za krk. Ne silně, ale s varovným gestem. „Žádné hádky, jasné?“ zašeptal.

„Ano, tati,“ přikývli oba, sotva dýchali.

Když je pustil, zůstaly po jeho prstech na jejich kůži světle červené stopy. Gábina se na ně podívala a zamračila se. „Cos jim říkal?“

„Jen, že se mají chovat slušně,“ odpověděl a položil jí paži kolem ramen.

Vstoupili do tmy, která je pohltila.

Kapky ze stropu padaly s pravidelným rytmem a v odrazu světla se leskly stěny staré miliony let.

„Představte si,“ ozval se průvodce, „že tyto jeskyně vznikly kdysi dávno, po obrovské záplavě, která zatopila celé údolí.“

Gábina se zachvěla. Netušila proč, ale při tom slově jí přeběhl mráz po zádech.

Marek si svítil malou baterkou na stěnu. „Mami, koukej, jak hluboko to vede!“

Otočila se k němu, usmála se a přejela ho dlaní po vlasech. „Hlavně se drž při zemi.“

A v tu chvíli si pomyslela, jak zvláštně blízko má člověk k tomu, co má rád, právě těsně předtím, než se to ztratí.

3 hodiny před dopadem

Londýn, Velká Británie

Seznámení s rodinou, u níž měla Klára několik měsíců žít, bylo rozpačité. Na angličtinu se připravovala roky, ale první den v cizí kuchyni, mezi cizími hlasy, jí připadalo, jako by na všechna slovíčka někdo přetřel mlhu. „Good morning,“ řekla a zůstala stát ve dveřích, prsty zaťaté do popruhů batůžku.

„Claire, good morning, do come in,“ vyzvala ji paní domu s přesnou, klidnou intonací. Celá rodina už seděla u stolu – paní a pan Fullerovi, desetiletý Peter a osmiletý James. Otec přikývl a zase se zadíval do novin. Žádná slova navíc.

Kláru napadlo, jestli je slovo gentleman opravdu synonymem pro Angličana, jak si vysnila. Možná, spíš občas. Horký čaj se jí v hrnku třásl, když lžička cinkla o porcelán. Na ubrus vyšplíchla miniaturní kapka. Přestala dýchat. Paní Fullerová nic neřekla. Jen maličko přivřela oči a podsunula k ní ubrousek. Klára kývla. „Sorry.“

„Claire,“ oslovila ji paní domu znovu a bylo zjevné, kdo tu nosí kalhoty, „napadlo nás, že odjedeme na týden do hor. Taková společná adaptace. Vy a chlapci, ať si na sebe zvyknete.“

„Ráda,“ zkusila se usmát. V kufru měla tílka a šaty do červencového Londýna, rozhodně ne bundu a boty do hor. „Jen nemám… vybavení.“

„Postaráme se,“ odvětila paní Fullerová. „Po snídani půjdete s Louisem nakoupit. A odpoledne zahrada s chlapci.“

Louis? Řidič? Bratr? Klára nestihla položit otázku. V jídelně se totiž objevil mladík s rozcuchanými vlasy, kulatými brýlemi a košilí zapnutou o jeden knoflík špatně. Sedl si, pocuchal Jamese a kývl na Kláru.

„Náš nejstarší syn, Louis,“ představila ho paní domu.

„Zase jsi koukal do noci na hvězdy?“ rýpl si Peter.

„Jo. A ten asteroid je vidět krásně,“ zívnul Louis. „Skoro to vypadá, že letí přímo na nás.“

Paní Fullerová lehce zavrtěla hlavou. Ticho. Otec složil noviny, podíval se na hodinky a zase je rozložil. Klára si vzpomněla na mámu – ta by Marka v takové chvíli napomenula i před cizími. Tady se napětí řešilo mlčením.

Po snídani zastavil Louis Kláru na schodišti. „Vyrazíme pro to oblečení?“ opřel se o bílé zábradlí.

„Jasně. Jsem ready,“ odpověděla – a sama sebe překvapila, jak plynule to z ní spadlo.

V pokoji vzala malý batoh s doklady a peněženkou, jedním okem zkontrolovala vlasy v zrcadle, druhým vyhlédla z okna na ulici. Domy kolem – cihlové, stejné, nekonečné. Cavendish Road… číslo? Přimhouřila oči, než na štítku zahlédla „21“. Dvakrát si číslo v duchu zopakovala. Dvacet jedna. Voko bere.

Venku už Louis stál na chodníku v jiné – kostkované – košili, tentokrát správně zapnuté. „Půjdeme pěšky. Ať vidíš okolí.“

„Co studuješ?“ nadhodila, když míjeli řadu stromů u cesty.

„Astronomii. První ročník. Jednou budu zkoumat hvězdy, planety, to všechno,“ odpověděl, jako by ohlašoval počasí.

„Aha,“ přikývla. „Já po maturitě pauza a pak asi jazyky. Učitelství možná.“

„Jazyky jsou fajn,“ uznal a usmál se koutkem. „A někdy ti ukážu Saturn. Jestli teda budeš mít zájem.“

V nákupním centru si Klára vybrala levnou bundu, kalhoty a teplé ponožky. U kasy se Louis vytasil s kartou. „Tátova,“ vysvětlil. „Když nás nutí k nehlášené zimní dovolené uprostřed léta, ať ji taky zaplatí.“

„Děkuju,“ hlesla, trochu zaskočená. „Zmrzlinu ale platím já.“

Vyšli ven. Slunce pálilo a vzduch byl tvrdý, jako by ho někdo napnul strunami. Klára si nasadila brýle a podívala se vzhůru. Nebe bylo čisté, azurové – až na jeden bod. Nejprve žlutavý, pak s nádechem do nazelenalé, který se pomalu rozléval. Lidé spěchali, zakrývali si oči dlaní, nikdo se nedíval dlouho.

„Co to je?“ zeptala se.

Louis zvedl hlavu. Obvykle se na denní oblohu nedíval – v noci ano, protože hvězdy mu říkaly víc než lidé. Teď mu zmrzlina stekla na prsty a on ji pustil na dlažbu. Ústa se mu otevřela, ale slova nepřicházela. A pak jen: „Běž.“

„Cože?“

„Běž! Teď hned!“ Chytil ji za zápěstí. „Nedívej se do toho. Popálíš si sítnici.“

„Kam?“ zavrávorala v žabkách.

„Clapham South. Deep-level Shelter. Tady kousek,“ vyhrkl a rozběhl se přes ulici. Autům se vyhnuli o šířku dlaně, někdo na ně zahulákal, ale křik se utopil v hluku městského davu.

Klára se ohlédla. Světelný bod se změnil v tlustou čáru. Nebe mělo najednou cizí barvu, jako kdyby se po obloze rozlil fosfor. Vzduch zhoustl, byl těžký a na jazyku slaný.

„Proč nikdo neutíká?“ vydechla.

„Za chvíli budou,“ řekl Louis bez dechu. „Za pár minut to pochopí všichni.“

Běželi. Klářiny žabky klouzaly, jedna zůstala viset na obrubníku, druhá zmizela pod cizí botou. Zůstala bosá, chodidla jí pálila na rozpálených kostkách, ale strach přebíjel bolest. V dálce zakvílela siréna, nejdřív jediná, pak druhá a třetí, jako když se město probouzí do zlé hudby.

U vchodu do metra už se lidé dívali vzhůru. Někteří k nebi natáčeli mobily, přes displeje nebylo vidět skoro nic – jen bílo a zelený závoj. Jedna žena zakopla o schod a padla na kolena. „I can’t see!“ křičela. Nikdo ji nezvedl. Každý měl najednou jen vlastní tělo a vlastní dech.

„Dolů!“ houkl Louis a přitiskl Kláře dlaň na oči. „Zavři je. Vážně.“

Schody se vlnily proudem lidí. Někdo do nich strčil, ztratili na okamžik kontakt – Kláře se otevřely oči, jen škvírou, a svět byl najednou celý bílozelený, oslnivý jako vnitřek blesku. Znovu je sevřela, stiskla Louisovu ruku a nechala se vést.

V polovině schodiště se před nimi sesunul starší muž. Louis ji stáhl k zábradlí a přehodil ji přes jeho nohy, aby nespadla taky. „Pozor!“ volal a jeho hlas se tříštil o klenbu tunelu. Klára kopla palcem do hrany schodu – ostrá bolest vystřelila k nártu, ale běžela dál. Až dole. Až dole bude čas se podívat.

Na dně schodiště odbočili vpravo. Směrovky vedly k Deep-level Shelter. Úzké železné dveře, vysoký práh do půl lýtek, jedna osoba po druhé. U vstupu se někdo dožadoval vstupného, ale tenkému hlasu bylo špatně rozumět – masa lidí ho spolykala a dveře se rozechvěly, jak do nich dav tlačil.

„Tudy,“ vydechl Louis. Klára prolézala první, držela se zbytkem sil za madlo, cítila pod prsty studený kov. Pak se na okamžik zasekla – taška s bundou a kalhotami zůstala kdesi mezi lidmi. Louis ji odstrčil dovnitř a vtlačil se za ní.

Za dveřmi panika trochu povolila. Ticho se změnilo v šum. Betonové schody vedly dál pod město, vzduch byl chladný a páchl starým železem. Z výdechů ventilace se ozývalo duté hučení.

„Doufám, že se sem máma s tátou a kluci dostanou,“ řekl Louis a poprvé se mu třásl hlas.

Klára se nadechla. „Dostanou.“ A věděla, že to říká hlavně kvůli němu.

Z dálky, skrz chodby, se ozval tlumený rachot. Jako by se někde nahoře převalil obří vlak. Země se nepatrně zachvěla. Lidé zvedli hlavy. V tu chvíli Klára pochopila, že Londýn – město, které si vysnila – se před ní právě zavírá jako víko kufru. A že je dobře, že se dá zapnout.

Tohle byl teprve začátek.

Zaujalo tě to?

Přečti si celý román A pak se zřítilo nebe jako e-book.

Koupit e-book A pak se zřítilo nebe

Koupit další produkty