OBLEČ PŘÍBĚH: A pak se zřítilo nebe

(z kolekce Obleč příběh)

„Svět, v němž jsme žili včera, není tentýž svět, v němž žijeme dnes, nevyzpytatelně postupuje do nekonečna k svému cíli a my s ním.“ - Axel Munthe

Londýn měl v noci zvláštní barvu, která se nedala přesně pojmenovat – nebyla to ani černá, ani šedá, ale směs mokrého asfaltu, vzdálených světel a unavených lidí, kteří se vraceli domů s hlavou sklopenou proti dešti. David tu barvu znal důvěrně, protože právě v ní prožil poslední tři roky svého života, během nichž se z kluka z periferie stal někdo, koho bylo lepší neznat jménem. Pohyboval se ulicemi tiše a rychle, s kapucí staženou do čela, jako by mu město patřilo, přestože mu ve skutečnosti nikdy nepatřilo vůbec nic.

Bylo mu dvacet a měl pocit, že už dávno ztratil možnost vrátit se zpátky, protože rozhodnutí, která udělal, se nedala odčinit omluvou ani slibem, že to příště udělá jinak. Krádeže aut pro gang začaly jako hra, jako způsob, jak si dokázat, že něco umí, že je užitečný a že si zaslouží respekt, který doma nikdy nedostal. Jenže respekt je měna, která se rychle mění v dluh, a dluh je něco, co se ve světě, do něhož se zapletl, splácí bolestí.

Ten večer měl být obyčejný, alespoň podle plánu, který mu dali. Převézt auto přes řeku, předat ho na parkovišti, vzít obálku s penězi a zmizet. Jenže když zastavil stříbrné BMW v postranní ulici a vypnul motor, všiml si, že na zadním sedadle leží taška, o které nikdo nemluvil. Otevřel ji jen na okamžik, ze zvědavosti, která ho stála víc, než si tehdy dokázal představit, a hned mu bylo jasné, že se stal součástí něčeho mnohem většího, než byly jen kradené vozy.

Telefon mu začal vibrovat ještě dřív, než stačil tašku znovu zavřít. Jméno na displeji nepotřeboval vidět; věděl, že na druhém konci linky je někdo, komu se nebude líbit, že David zdržuje. Nezvedl to. Místo toho vystoupil z auta a rozhlédl se po ulici, která byla nezvykle tichá, jako by i město na chvíli zadrželo dech.

V noci se mu podařilo zmizet. Londýn ho přijal zpátky do svých temných ulic, jako by se nic nestalo, a David si tehdy naivně myslel, že když se mu podařilo proklouznout mezi mosty, podchody a špinavými dvory, může si dovolit pár hodin spánku. Zalez do malého bytu v přízemí oprýskaného domu na severu města, zamkl dveře na dva západy a ještě přirazil starou židli pod kliku, jako by to mohlo zastavit lidi, kteří byli zvyklí brát si, co chtěli.

Ležel oblečený na posteli, oči otevřené do tmy, a poslouchal vzdálené houkání sirén, které se v Londýně ozývalo tak často, že ho většina lidí přestala vnímat. On ale nespal. V hlavě se mu vracel pohled do otevřené tašky na zadním sedadle auta a vědomí, že se dotkl něčeho, čeho se dotknout neměl. Když konečně nad ránem usnul, byl to spánek lehký a přerušovaný, plný útržků snů, ve kterých utíkal, ale nohy mu těžkly jako z olova.

Probudilo ho bušení.

Nejdřív si myslel, že je to součást snu, ale pak se ozval druhý úder, tvrdší a rozhodnější, až se otřásla celá zárubeň. David vyskočil z postele a v jediném okamžiku pochopil, že to není policie, kdo stojí za dveřmi. Policie zvoní. Tihle kopou.

„Otevři, Dave!“ zazněl z chodby hlas, který znal příliš dobře.

Srdce se mu rozběhlo tak prudce, až měl pocit, že ho musí slyšet i přes dřevěné dveře. V bytě nebylo kam se schovat. Zadní okno vedlo do dvora plného popelnic a starých matrací, odkud by ho zahlédl každý, kdo by jen vystrčil hlavu z okna naproti. Dveře se znovu otřásly a židle pod klikou poskočila.

Neváhal. Vběhl do koupelny, otevřel malé okénko nad vanou a protáhl se ven, aniž by se ohlédl. Ostré hrany rámu mu rozedřely paži, ale bolest nevnímal. Dopadl do vlhké trávy mezi kontejnery a rozběhl se směrem k ulici, kde už začínalo být nezvykle rušno.

Bylo krátce po poledni a nad městem viselo zvláštní světlo, které nedokázal zařadit. Nebylo to běžné londýnské šero, ani jasné slunce; obloha měla podivný nádech, jako by se v ní rozpustila měděná barva. Lidé stáli na chodnících a hleděli vzhůru, někteří si zakrývali oči dlaní, jiní si natáčeli oblohu na telefony, které v tu chvíli ještě fungovaly.

David však znovu běžel.

Za sebou slyšel kroky a nadávky, které se rozléhaly mezi domy. Nebyli daleko. Věděl, že pokud ho doženou, neskončí to varováním, ale příkladem pro ostatní. Ulice, které mu dřív dávaly pocit svobody, se proměnily v bludiště, kde se každá zatáčka mohla stát slepou uličkou.

Když se dostal k hlavní třídě vedoucí ke stanici metra, dav lidí už houstl a panika začínala nabírat na síle. Z dálky bylo slyšet sirény a někdo křičel, že mají jít pod zem, že je to bezpečnější. David nevěděl, co přesně se děje, ale podzemí pro něj vždy znamenalo úkryt, místo, kde se dá zmizet z očí těch, kteří vás chtějí najít.

Seběhl schody do stanice právě ve chvíli, kdy se ozval vzdálený dunivý zvuk, který nepatřil žádnému autu ani vlaku. Země se pod jeho nohama zachvěla a světla nad hlavou několikrát zablikala, než se část nástupiště ponořila do šera.

Až tehdy si uvědomil, že tentokrát neutíká jen před gangem.

Nad Londýnem se právě lámal svět.

Zvuk, který se ozval z hlubin země, nepřipomínal nic, co kdy David slyšel. Nebyla to exploze ani hrom, ale cosi hlubšího, táhlého a drtivého, jako by se samotné město rozhodlo změnit tvar. Lidé na schodech zpanikařili, někdo uklouzl, jiný začal křičet, a tlačenice, která do té chvíle působila jen jako nepříjemné mačkání, se proměnila v boj o každý krok směrem dolů.

Stanice metra byla přeplněná ještě dřív, než se začaly zavírat bezpečnostní mříže vedoucí do improvizovaného krytu v centrálním tunelu. David si nikdy nemyslel, že by někdy byl vděčný za podzemí, které dříve vnímal jen jako místo špinavých kolejí a zapáchajících vagónů, ale v té chvíli mu beton nad hlavou připadal jako jediná věc, která ho může oddělit od všeho, co se děje nahoře.

Další otřes přišel prudčeji a někde nad nimi se rozdrnčela skla. Vzduch se náhle změnil, ztěžkl a nesl s sebou kovovou pachuť, která se usazovala na jazyku. Několik lidí se vrhlo k uzavíraným dveřím krytu, zatímco pracovník metra v reflexní vestě se snažil udržet pořádek, i když mu bylo z hlasu znát, že sám netuší, co přesně se stalo.

David se nechal nést proudem těl, která ho tlačila ze všech stran, a poprvé v životě mu bylo jedno, kdo stojí vedle něj a jak vypadá. Byl jen další člověk v davu, další tělo snažící se dostat pod zem dřív, než se nad městem definitivně zavře nebe.

V té změti ramen a loktů si náhle všiml pohybu, který do zběsilého rytmu nepatřil. O pár kroků před ním klopýtala mladá dívka, jejíž noha se zjevně nedokázala přizpůsobit tempu ostatních. Byla bledá, vlasy měla slepené potem a na chodidlech neměla boty. Vedle ní se snažil držet krok hubený kluk přibližně jejího věku s brýlemi na nose, který ji podpíral pod paží, ale každé postrčení davu je oba vrhalo stranou.

Jednou se dívce podlomilo koleno a málem upadla. Nikdo kolem si toho nevšiml nebo nechtěl všimnout, protože v panice má každý vlastní cíl a vlastní strach. David ucítil, jak se v něm cosi pohne, něco, co dlouho ignoroval, protože ve světě, kde vyrůstal poslední roky, nebylo místo pro slabost.

Natáhl ruku a zachytil ji dřív, než by dopadla na zem.

„Drž se,“ vydechl, aniž by si uvědomil, že mluví.

Kluk vedle ní na něj krátce pohlédl, pohledem plným podezření i vděku zároveň, a společně se pokusili protlačit blíž ke dveřím krytu, které se právě začínaly zavírat. Ozval se další otřes, tentokrát tak silný, že světla v tunelu zhasla a zůstalo jen nouzové červené osvětlení, které proměnilo tváře lidí v masky bez barvy.

Nahoře se cosi zřítilo.

Zvuk dopadu se nešířil jako jeden výbuch, ale jako vlna, která postupně drtila všechno, co jí stálo v cestě. Beton nad jejich hlavami zaduněl a prach se začal sypat ze spár ve stropě. Několik lidí kleslo na kolena, jiní si zakrývali hlavu rukama, jako by tím mohli zastavit sílu, která přicházela z oblohy.

Dveře krytu se konečně zaklaply s kovovým zaduněním a oddělily je od zbytku stanice, která se mezitím ponořila do tmy. V tunelu zůstalo jen těžké dýchání desítek lidí a ticho, které bylo ještě děsivější než hluk před chvílí.

David pustil dívčinu paži teprve tehdy, když si byl jistý, že stojí. Cítil, jak se mu ruce třesou, ale nedokázal říct, jestli je to doznívajícím strachem z gangu, nebo vědomím, že svět, který znal, už pravděpodobně neexistuje.

Teprve v tom podzemním šeru mu došlo, že pronásledovatelé, kteří ho ještě před pár minutami chtěli dostat na kolena, jsou teď možná někde tam nahoře, vystaveni stejnému nebi, které se právě zřítilo na město.

A poprvé od chvíle, kdy uslyšel bušení na dveře svého bytu, ho nenapadlo utíkat dál.

Nebylo totiž kam.

První hodiny pod zemí splývaly v jediný nepřehledný celek, v němž se mísila únava, strach a nedostatek vzduchu. Lidé seděli namačkaní podél stěn tunelu, opírali se o chladný beton a snažili se přesvědčit sami sebe, že to nejhorší už mají za sebou, přestože nikdo z nich netušil, co se vlastně stalo nad jejich hlavami. Občas někdo tiše plakal, jindy se zvedl hlas, který požadoval informace, vodu nebo vysvětlení, ale odpovědi nepřicházely.

David si našel místo u zdi, odkud viděl na většinu prostoru, aniž by na sebe příliš upozorňoval. Byl zvyklý být sám i v davu, zvyklý sledovat ostatní a přemýšlet, kdo by mohl být hrozbou. Tentokrát však žádná pravidla, která si osvojil na ulici, neplatila. Tady nebyly gangy ani území, jen desítky lidí, kteří sdíleli stejný strach.

Dívka, které pomohl u dveří, seděla o pár metrů dál. Její noha byla od krve. Zdálo se, že si ukopla palec a každý pohyb jí působil bolest, kterou se snažila skrýt za sevřené rty. Kluk, jenž ji podpíral, jí pod hlavu složil batoh a snažil se mluvit klidně, jako by tím mohl zastavit třes, který se jí rozléval po těle. David si všiml, že mu jejich pohledy občas sklouznou k němu, ale žádný z nich nic neřekl.

První noc přišla bez upozornění. Nouzová světla svítila slabě a jejich červený nádech proměňoval tváře lidí v podivné masky. Někdo rozdal láhve s vodou, které se rychle vyprázdnily, jiní začali počítat zásoby, jako by samotné číslo mohlo oddálit hlad. David necítil hlad ani žízeň, jen zvláštní otupělost, která ho chránila před tím, aby si připustil, že nahoře možná nezůstalo nic, kam by se dalo vrátit.

Druhý den už bylo ticho těžší než beton nad nimi. Signál zmizel, telefony zhasly a jediným spojením se světem zůstaly dohady, které se šířily mezi lidmi jako nemoc. Někdo tvrdil, že dopad byl daleko od Londýna a že město jen zasáhla tlaková vlna, jiný přísahal, že viděl ohnivý sloup, který se zvedal nad obzorem. Pravda se rozpadla na úlomky, stejně jako všechno ostatní.

David si začal uvědomovat, že poprvé v životě neutíká. Neměl kam, ale také necítil potřebu hledat další úkryt. Když se třetí den strhla hádka o poslední balík sušenek a jeden z mužů odstrčil dívku, která se snažila dostat blíž k vodě, zareagoval dřív, než si stačil rozmyslet proč. Chytil muže za paži a bez jediného slova ho přinutil ustoupit, přestože věděl, že tím na sebe přitahuje pozornost.

Nebyl to hrdinský čin, spíš instinkt, který se v něm probudil nečekaně a bez varování. Dívka na něj pohlédla jinak než poprvé, ne jako na cizince z davu, ale jako na někoho, kdo se rozhodl stát mezi ní a světem, který se zhroutil.

Večer třetího dne, když se v tunelu rozhostilo vyčerpané ticho, si David uvědomil, že strach z gangu, který ho ještě před několika hodinami nutil běžet, ztratil význam. Lidé, kteří mu chtěli ublížit, už možná neexistovali, a i kdyby ano, byli teď jen dalšími ztracenými těly pod stejným nebesem, které se rozhodlo padnout.

Seděl opřený o stěnu a poslouchal cizí dechy, které se postupně sladily do pomalého rytmu, a poprvé od chvíle, kdy otevřel tašku na zadním sedadle auta, pocítil něco, co nebyl strach.

Byla to odpovědnost.

Věděl jen, že pokud má pod zemí přežít, nebude to tím, že znovu uteče.

Tentokrát bude muset zůstat.

3 dny před dopadem

Londýn, bývalá Velká Británie

David by ještě před pár dny nevěřil, že bude stát uprostřed zničeného města a klidně vysvětlovat klukovi s brýlemi, jak se odčerpává nafta z nádrže cizího auta, a přitom mít chuť se pousmát. Ještě nedávno by mu podobná situace připadala jako běžná součást noční práce, jen další epizoda ze života, který se pohyboval na hraně zákona. Teď však nebyla noc ani běžný svět, a krádež nafty neznamenala rychlý zisk, ale pár hodin světla a tepla pro skupinu lidí, kteří neměli nic jiného než podzemní kryt a vlastní vůli přežít.

Když Louis znovu zakašlal a odtáhl hadičku od úst, David jen zavrtěl hlavou a beze slova mu ukázal, co dělá špatně. V jeho pohybech byla jistota někoho, kdo už podobnou věc dělal mnohokrát, ale tentokrát v tom nebyla ani pýcha, ani vzdor, jen klidná soustředěnost. Tmavá nafta se konečně rozběhla do kanystru a pach paliva se smísil s prachem a spáleninou, která se držela ve vzduchu od chvíle, kdy se obloha roztrhla.

Ulice kolem nich působila jako kulisa po válce, kterou nikdo nepřežil. Domy byly rozpárané, jejich vnitřky vystavené světu jako otevřené rány, a auta ležela pokroucená pod troskami oken a zdí. Londýn, který ještě před třemi dny pulzoval hlukem a světly, se změnil v město bez hlasu. Neozýval se žádný motor, žádné vzdálené houkání sirén, žádné kroky spěchajících lidí. Jen vítr, jen prach, jen prázdnota.

David si při pohledu na zkázu uvědomil, jak absurdní byly jeho obavy z minulých dnů. Strach z gangu, z pomsty a vyrovnávání účtů se během jediného odpoledne proměnil v něco směšně malého ve srovnání s tím, co se stalo světu. Lidé, kteří ho chtěli dostat na kolena, mohli být teď stejně bezmocní jako kdokoliv jiný. Možná už ani nežili.

Když Louis poznamenal, že asi brzy přijde déšť, David zvedl oči k obloze, která byla těžká a nepřirozeně temná. Mraky nevypadaly jako ty, které nad Británií přinášely obyčejnou spršku; byly husté, nasáklé něčím, co nepatřilo k běžnému řádu věcí. Třetí den po dopadu a příroda už nepůsobila jako něco známého.

Vzpomněl si na první noc v metru, na tlačenici u dveří krytu a na okamžik, kdy bez přemýšlení zachytil Kláru, aby nespadla. Tehdy ještě jednal instinktivně, možná ze zvyku nenechat nikoho slabšího padnout, možná proto, že v tom chaosu potřeboval udělat aspoň něco, co mělo smysl. Dnes už věděl, že to nebyla náhoda.

Když společně táhli plné kanystry zpět směrem k podzemí, David nešel první ani poslední, ale zůstal mezi nimi, jako tichá opora, která nepotřebuje slova.

První kapky dopadly tiše, téměř nevinně, jako by šlo o obyčejný britský déšť, který jen přichází příliš brzy po horkém dni. David si jich zprvu sotva všiml, dokud nezaregistroval, že Klára zůstala stát a zadívala se na tmavý flek v asfaltu, který se kolem dopadu kapky rozšířil. Nebyl to obyčejný mokrý kruh, jaký déšť zanechává; byl hlubší, temnější, jako drobný vpich do kůže města.

Pak se ozval Louisův výkřik.

David zvedl hlavu právě ve chvíli, kdy si Louis sevřel temeno a zkřivil obličej bolestí. Nebyl to výkřik leknutí, ale skutečné, ostré bolesti. Další kapka dopadla na kapotu žlutého auta a kov se pod ní prohnul, jako by se do něj někdo opřel rozžhaveným hřebíkem. Z místa dopadu se zvedl slabý pramínek bílého dýmu.

V tu chvíli už nebylo pochyb.

Déšť nebyl déšť.

David ucítil prudké štípnutí na tváři, jako když se člověk řízne papírem, jen mnohem silnější. Ruka mu instinktivně vystřelila k obličeji a prsty nahmataly mokro smíšené s krví. Pálilo to tak, že mu na okamžik zatmělo před očima. Kapky začaly dopadat rychleji a s každou další se ulice měnila v místo, kde se nedalo zůstat ani o vteřinu déle.

Klára klesla na kolena, když jí kyselina propálila rukáv a zaryla se do kůže nad klíční kostí. David k ní přiskočil současně s Louisem a bez přemýšlení ji popadli pod pažemi. Neměl čas na otázky ani na vysvětlování. Viděl, jak se plech aut deformuje, jak asfalt syčí a jak se z chodníků zvedá dým, a pochopil, že jestli zůstanou venku, rozpustí se stejně snadno jako barva z oprýskaných fasád.

Běželi.

Kanystr s naftou těžce narážel Louisovi do nohy, ale nikdo z nich ho nepustil. Každý krok byl bolestivý, protože kapky pronikaly látkou oblečení a pálily skrz kůži. David cítil, jak mu po tváři stéká krev smíšená s kyselinou, a věděl, že rána, která se táhne od oka k čelisti, bude ještě dlouho připomínat tenhle den.

Podchod metra se před nimi objevil jako jediná možnost. Sutinami zasypaný vstup nechával jen úzkou škvíru, kterou se dalo protáhnout po jednom. Když se do ní vřítili, kyselina jim ještě stékala po zádech a ramenech. Kovové dveře krytu však byly zatavené černým asfaltem, který se pod žárem předchozích dnů rozlil před vchod a ztuhl do nepravidelné překážky.

David se zastavil, dech měl přerývaný a hrudník mu stahovala směs bolesti a strachu. Déšť sílil a z širokých schodů se začaly valit první tenké pramínky tekutiny, která syčela při každém dotyku s kovem. Představa, že by se ten proud dostal do tunelů, mu sevřela žaludek.

Nebyl čas čekat.

„Musíme dolů,“ řekl tiše, ale pevně. „Když se to sem dostane, můžeme utéct tunelama.“

Louis se na něj podíval, jako by v hlavě rychle počítal vzdálenosti, pravděpodobnosti a možnosti. Pak přikývl. Jiná volba stejně nebyla.

David si otřel krev z oka a podíval se zpět k šedé obloze, která už nebyla vidět, jen slyšet v syčení kyseliny dopadající na město. Před třemi dny běžel před lidmi, kteří ho chtěli zabít. Dnes běžel před nebem, které se rozhodlo zničit všechno.

A přesto věděl, že pokud má přežít, nebude to proto, že je rychlejší nebo silnější.

Bude to proto, že zůstane s nimi.

Pak se otočil a zmizel v hlubinách metra, kde už tma nebyla jen absencí světla, ale jedinou šancí na další den.

5 dní po dopadu

Londýn, bývalá Velká Británie

David se vrátil z krátkého průzkumu venku s pocitem, že svět sice přestal hořet, ale nezačal znovu žít. Déšť ustal. Syčení kyseliny, které ještě před chvílí plnilo podchod, utichlo. Zůstalo po něm jen těžké ticho a pach rozleptaného kovu, který se držel v nose jako hořká pachuť.

Když vstoupil zpátky do šera stanice, našel Kláru sedět zhroucenou u sloupu, jehož keramická mozaika byla vyrvaná až na surový beton. Neviděla, jak jí ostré nerovnosti škrábou záda, ale David si toho všiml. Všiml si i toho, jak je lehká, když se k ní sklonil a pomohl jí vstát. Byla vyčerpaná, hladová a třásla se víc vyčerpáním než zimou.

Za poslední dva dny jedla sotva pár sušenek z rozbitého automatu. Všichni na tom byli podobně, ale u ní to bylo vidět víc. Kůže měla napjatou a oči příliš velké na vyhublé tváři.

„Už neprší,“ řekl tiše, když si její paži přehodil přes rameno. „Ale venku je to ještě horší.“

Muž, který stál opodál, se na něj otočil. David v šeru rozeznal jen jeho siluetu a slyšel hlas, unavený a nalomený. Ptali se ho, jestli mluví pravdu, jestli je bezpečné vyjít ven. Bezpečné. To slovo mu přišlo téměř směšné.

Bezpečné už nebude nic.

Pomohl Kláře udělat první krok směrem ke schodům, když se za nimi ozval nářek. Ten muž volal svou ženu, třásl s ní, snažil se ji probudit, jako by spala jen příliš hlubokým spánkem. David se neotočil hned, ale ten zvuk se mu zaryl pod kůži. Věděl, co to znamená. Viděl už dost těl na ulicích, aby poznal, kdy někdo nepovstane.

Klára se na chvíli zastavila. Cítil, jak její váha ochabla, jako by chtěla zpět, jako by chtěla tomu muži nějak pomoct. Ale Louis ji škubl kupředu a David tiše dodal: „Musíme jít.“

Nebylo to kruté. Bylo to nutné.

Vyšlapali nehybné eskalátory pomalu a opatrně. Když vyšli ven, světlo je oslepilo, i když to nebylo slunce, které by pálilo do očí. Oblohu zakrýval těžký černý mrak a propouštěl jen mdlé, nemocné světlo. David si zakryl oči před prachem, který vířil ulicemi jako písečná bouře.

Londýn už nebyl městem. Byl to obrys města, jeho pokřivená karikatura. Kovové konstrukce nových budov byly rozleptané a zkroucené, jako by je někdo stiskl v pěst. Auta se roztekla do nepravidelných tvarů a silnice byly poseté hlubokými žlaby po kapkách kyseliny. Každý krok byl nejistý.

David cítil, jak mu prach dráždí hrdlo a pálí v plicích. Rozkašlal se a přivřel oči, ale nezastavil se. Vchod do kapucínského kláštera byl sotva sto metrů před nimi, přesto se ta vzdálenost zdála nekonečná.

Louis mluvil o ochranných oděvech, respirátorech a brýlích, jako by svět ještě fungoval podle pravidel, kde se dá něco sehnat, koupit nebo vyrobit. Klára vyděšeně namítla, že ven už znovu nechce.

David se nadechl a odpověděl místo Louise: „Budeme muset sehnat něco k jídlu.“

Snažil se to říct lehce, dokonce dodal poznámku o rozvozu pizzy, ale slova zanikla v prachu. Nikdo se neusmál. Vtipy patřily do jiného světa.

Když konečně dorazili ke klášteru a zmizeli ve stínu jeho zčernalých zdí, David se ještě jednou ohlédl zpět k ulici, která se měnila v beztvaré pole prachu a kovu. Vítr zvedal jemné částečky z rozleptaného asfaltu a nesl je městem, které už nemělo komu patřit.

V hlavě se mu znovu vynořil obraz otevřené tašky na zadním sedadle stříbrného BMW. Ne peníze, jak původně čekal, ale pečlivě uložené zbraně, lesklé kovové části zabalené do olejové tkaniny, zásobníky připravené k použití a dokumenty s adresami, které nepatřily obyčejným pouličním hráčům. Tehdy pochopil, že nešlo jen o další kradené auto, ale o něco mnohem většího, o síť lidí, kteří měli prostředky, informace a chladnou jistotu, že si mohou dovolit víc než ostatní.

Zapletl se s opravdovou mafií, ne s partou kluků z ulice.

A přestože ještě před pěti dny věřil, že tohle je jeho konec, že si pro něj přijdou a vyrovnají účty, teď stál uprostřed města, které zničila síla mnohem větší než jakýkoliv gang. Lidé, kteří plánovali přežít se zbraněmi a úkryty, možná teď leželi pod stejným popelem jako všichni ostatní.

Svět, v němž se bál jejich pomsty, se rozpadl během jediného odpoledne.

David si sáhl na ránu táhnoucí se od oka k čelisti a ucítil zaschlou krev smísenou s prachem. Taška, zbraně, hrozby – to všechno patřilo do minulosti, která ještě před pár dny určovala každý jeho krok. Teď určoval jen jeden směr.

Dostat je do krytu. Sehnat jídlo. Přežít další den.

Když vstoupil do podzemí kláštera a nechal za sebou rozleptanou ulici, věděl, že svět starých pravidel skončil. Mafie, dluhy, respekt i strach z pomsty se rozpadly spolu s městem.

Jenže jak scházel po kamenných schodech hlouběji do sklepení, stále cítil na šíji stejný tlak, jaký ho nutil utíkat, a došlo mu, že některé věci se nezhroutí ani s nebem.

Protože opravdová mafie nepotřebuje ulice, aby přežila.

Stačí aby přežili lidé.

Zaujalo tě to?

Přečti si celý román "A pak se zřítilo nebe" jako e-book.

Koupit e-book A pak se zřítilo nebe

Koupit další produkty