Pytlíkovi: Chlap prostě neví a nevidí

Podle mého názoru není nejznámějším obrazem světa Mona Lisa od Leonarda da Vinciho ani žádné jiné mistrovské dílo visící ve světových galeriích, před nimiž lidé vážně přikyvují hlavami a tváří se, že přesně chápou, proč je ten obraz tak výjimečný. Nejznámějším obrazem světa je něco mnohem obyčejnějšího, civilnějšího a hlavně každodenního. Pohled na otevřenou lednici, v jejíchž dveřích stojí bezbranné, lehce shrbené stvoření mužského pohlaví a s výrazem hluboké existenciální krize pátrá po másle.

Ten obraz zná každá žena. A každá ho zažila víckrát, než by sama chtěla přiznat. Je to výjev téměř rituální, opakující se v různých domácnostech, generacích i kulturách, a přesto pokaždé stejně fascinující. Muž stojí, hledí, přemýšlí, mlčí a vnitřně bojuje s lednicí, která je pro něj očividně záhadnějším prostorem než vesmír.

„My nemáme máslo?“ ozve se z kuchyně pan Pytlík hlasem Pána jeskyně, který se právě vrátil z neúspěšného lovu. Má ohnutý hřbet, hlavu téměř zabořenou do útrob chladničky a výraz člověka, jemuž civilizace právě znovu selhala. Lednice přitom zoufale pípá, bliká a dává jasně najevo, že by byla raději zavřená a ponechaná svému osudu, než aby dál snášela tento antropologický experiment.

„Máme,“ odpovím suše, aniž bych zvedla zadek ze židle. Sedím u kuchyňského stolu, mám rozpité kafe a nutně si potřebuji dočíst článek o nových líčidlech v časopise, který normálně vůbec nekupuji, ale dnes na mě nějak zvláštně mrknul u pokladny. Možná v tom byl osud. Nebo jen dobře mířený marketing. Každopádně v tu chvíli má článek vyšší prioritu než mužský boj s máslem.

„To by mě zajímalo kde,“ zazní podrážděně z hlubin lednice.

V tu chvíli mě napadne, jestli si pan Pytlík myslí, že lžu, nebo jestli si opravdu myslí, že jsem kostičku másla schovala tak rafinovaně, že ji už nikdy nikdo nenajde. Třeba za jogurty. Nebo do mrazáku. Případně do tajné přihrádky, kterou jsem mu zapomněla ukázat, protože ženy přece tajně přesouvají potraviny, aby muže udržely ve střehu.

„Druhá police odshora,“ odpovím a otočím stránku. Právě se dozvídám, jestli je nový make-up od Rimmellu skutečně lepší než ten od Maybelline, nebo jen o dvě stovky dražší se stejným účinkem. Jde o zásadní informaci, která může v budoucnu ovlivnit chod celé domácnosti, a tudíž ji nelze odbýt.

„Adriano, tady vážně žádný máslo není,“ slyším, jak otevírá sklenici se sterilovanými okurkami.

Ano. Přesně tam ho přece schovávám. Do láku. Mezi kopr, bobkový list a hořčičné semínko. Když už něco schovávám, dělám to důkladně.

Nevydržím. Vstanu, abych vysvobodila lednici z jejího zoufalého elektronického pláče a zároveň předešla tomu, že se nám celý její obsah během pěti minut ohřeje na pokojovou teplotu. Sáhnu do druhé police, vyndám máslenku s kravičkami a ovečkami – máslenku, kterou vlastníme a používáme už několik let – a mlčky mu ji podám.

„Aha,“ zarazí se. „Tak tos měla říct, že je v máslence. Já hledal ve stříbrným obalu.“

„Máslenka je od slova máslo,“ vysvětluju klidně, i když cítím, že se mi v hlavě cosi pomalu vaří. „To ve stříbrném obalu je z obchodu. Náhradní. A teď už taky chápu, proč nacházím v lednici tři rozbalená másla najednou.“

Pan Pytlík se tváří, že to spolu vůbec nesouvisí. Jako by šlo o dvě zcela náhodné události v oddělených vesmírech, které se nemohou logicky protínat.

Tyhle situace jsou ještě úsměvné. Lovec hledá kořist, já sedím poblíž a v případě nutnosti zasahuji. Jsme sehraný tým, který si v rámci možností rozumí.

Horší je, když pan Pytlík loví sám.

A já jsem v práci.

Ten den mi telefon zvoní už popáté. Poznám to podle melodie dřív, než se vůbec rozsvítí displej. Marek Ztracený - Tak se nezlob, že jsem takovej vůl... Už jen ten název je varování, že na druhé straně linky stojí někdo, kdo právě něco ztratil, nemůže to najít a zoufale potřebuje mou pomoc. Samozřejmě hned. Okamžitě. Ideálně ještě před tím, než se vůbec nadechnu.

„Ano?“ ohlásím se hlasem ženy, která sice sedí v kanceláři, ale v duchu už tuší, že pracovní tempo právě utrpí další vážnou trhlinu.

„Miláčku,“ začne pan Pytlík tím nejnevinnějším tónem, jakého je schopen, „kde mám napsaný ty hesla, abych se přihlásil do internetovýho bankovnictví?“

Ta hesla. Ta slavná hesla. Hesla, která dostal v bance už před několika týdny. Hesla, o nichž jsem mu opakovaně a velmi zřetelně říkala, aby si je napsal do růžového notýsku v pracovně, kde máme přehledně sepsaná všechna důležitá hesla, kódy a přístupové údaje. Já si pamatuju hodně věcí. Pan Pytlík skoro nic. Dohromady dáváme jednoho zcela průměrného a lehce zmateného uživatele internetu.

„Napsal sis je do notýsku?“ ptám se a vychutnávám si tu otázku víc, než bych měla.

„No… nenapsal,“ přizná bez mučení.

Začíná navigace. Na dálku. Obývák. Pracovna. Stůl. Šuplík. Další šuplík. Nic. V telefonu slyším vrzání, hekání a zvuky, které připomínají začínající seismickou aktivitu. Mlčím a čekám. Zkušenost mě naučila, že ticho je někdy nejúčinnější forma psychické podpory.

„Ty jsi to zase někam uklidila,“ zazní obvinění.

„Neuklidila,“ odpovím klidně.

„Určitě jo.“

V tu chvíli už mám pocit, že se na druhé straně spojení rodí globální oteplování. Ne planety, ale domácnosti. Po patnácti minutách rozhovor ukončím s tím, že opravdu musím pracovat, a nechávám pana Pytlíka osamoceného v prérii našeho bytu.

O dvě hodiny později se mi konečně ozve znovu. Tentokrát triumfálně.

Hesla se našla. V jeho batohu.

„Tam jsi mi je určitě dala ty,“ zasměje se, jako by šlo o roztomilý omyl.

Já se nesměju.

Večer jedu ke kamarádce na nehty. Oznámila jsem to doma několikrát, různými formami a v různých časových pásmech, aby informace skutečně dorazila ke všem členům domácnosti. Přesto mi telefon zazvoní přesně ve chvíli, kdy mám obě ruce v UV lampě a snažím se, aby mi na nich zaschl čerstvý gel.

Volá pan Pytlík.

Kamarádka nehtařka mi s úsměvem přiloží telefon k uchu.

„Miláčku,“ ozve se ten samý nevinný hlas, „jaký je heslo na ten novej modem v pracovně?“

Mám pocit, že se mi krev v žilách vaří.

„Naše příjmení!“ vyštěknu.

„Tak víš, že si to nepamatuju,“ odpoví klidně.

V tu chvíli bych nejraději převrhla stůl i s UV lampou, ale místo toho jen zavřu oči a několikrát se zhluboka nadechnu. Kamarádka se směje.

„To je normální,“ uklidňuje mě. „Všude stejný.“

Možná. Ale vědomí, že v tom nejsem sama, mi kupodivu vůbec nepomáhá.

Protože vím, že tohle ještě zdaleka není konec.

Vrchol celé série nastává ve chvíli, kdy se mužský mozek rozhodne pustit do technické výzvy. To je okamžik, kdy se v očích pana Pytlíka rozsvítí zvláštní jiskra a v jeho držení těla se objeví hrdost dávných stavitelů pyramid. Ne že by věděl, jak se to dělá, ale o to víc je přesvědčený, že to prostě nějak půjde. V našem případě šlo o motor na vjezdová vrata – krabici plnou špagetek, která slibovala pohodlí, ale ve skutečnosti obsahovala hlavně budoucí hádky.

Motor jsme koupili už před několika měsíci. Nadšeně jsme ho postavili do pergoly, aby byl „po ruce“, a pak kolem něj chodili tak dlouho, až se na něm vytvořila jemná vrstva prachu a já začala mít podezření, že uplyne záruční doba dřív, než ho vůbec vyndáme z obalu. Jednoho krásného dne však pan Pytlík dospěl k závěru, že nastal ten správný čas. A protože na takovou elektrickou bitvu samozřejmě nemohl být sám, povolal posily – svého bratra, elektrikáře, muže, který rozumí barevným drátkům a kdysi tvrdil, že „tohle je úplně jednoduchý“.

„Jednoduchý“ v mužském překladu znamená: bude to trvat minimálně čtyři hodiny a pravděpodobně dojde i na sprostá slova.

První otázka padla hned po rozbalení krabice: „Kde je ten návod?“

Návod existoval. Český. Vytištěný na několika zažloutlých listech, secvaknutých kancelářskou sešívačkou. Naposledy jsme ho viděli ležet na stole v pergole, kde vlhnul v zimním počasí, zatímco motor odpočíval v krabici jako faraon v sarkofágu. Mezitím se pergola několikrát uklízela, přestavovala, žila vlastním životem a já jsem si byla skoro jistá, že jsem ty papíry nikam nedávala, protože jsem moc dobře věděla, že jsou důležité.

„Ty jsi ho zase někam uklidila,“ zaznělo obvinění.

„Neuklidila,“ odpověděla jsem klidně. A pravdivě.

Začalo hledání. Ne takové to malé a slušné „podívám se, jestli to neleží tady“, ale to velké chlapské hledání, kdy se člověk dívá přímo na věc, nevidí ji, a pak to vyhodnotí jako důkaz, že věc neexistuje. Prohledalo se všechno: stůl v pergole, poličky, dílna, obývák, pracovna, kuchyň, dokonce i šuplík, kam se ukládají „všechny ty papíry“, což je v překladu hromada dokumentů, které už nikdy nikdo neotevře. Čím víc se hledalo, tím jasnější bylo, že jediný možný viník jsem já. Protože když něco zmizí, žena to musela uklidit. Logika jednoduchá, čistá a neprůstřelná.

„Asi jako ty metly do domácí pekárny, viď?“ ušklíbl se pan Pytlík.

Ano. Metly. Legendární metly. Před sedmi lety jsem je prý dala „sem“ a dodnes nikdo neví kam. Sama už občas pochybuju, jestli vůbec kdy existovaly, nebo jestli si je naše rodina nevymyslela jen proto, aby mi je mohla jednou za čas připomenout. Metly jsou u nás něco jako bájný jednorožec. Každý o nich mluví, nikdo je neviděl.

Nakonec se vrata podařilo zprovoznit. Vrata jezdila. Otevírala se. Zavírala se. Dva muži stáli u motoru jako vítězové olympiády a chvíli bylo dokonce ticho, protože i chlapský mozek umí být dojatý, když se něco rozjede na povel. Jen čidla, která měla zabránit tomu, aby vrata rozdrtila cokoliv živého, odmítala spolupracovat.

Nevadí. Vrata zůstávala otevřená dost dlouho na to, abych jimi stihla projet i se svým tempem vyjíždění, a to se v naší rodině počítá jako bezpečnostní standard.

O týden později se Hucul vrátil, aby čidla konečně zkrotil. Stála jsem zrovna u popelnice, když jsem zaslechla tichý, spiklenecký šepot u vrat.

„Brácha, já ten českej návod našel.“

Ztuhla jsem.

„Cože?“ otočila jsem se. „Kde?“

Pan Pytlík sebou trhl jako přistižené dítě.

„V batohu,“ přiznal.

Samozřejmě. V batohu. V tom magickém prostoru, kde se ztrácejí hesla, návody, důležité papíry i odpovědnost. V batohu, který se tváří jako běžná taška, ale ve skutečnosti je to malá černá díra domácnosti.

„Tak to řekni nahlas,“ vyzvala jsem ho.

Zhluboka se nadechl, podíval se na bráchu, pak na mě a s výrazem, jako by měl přiznat něco daleko horšího, řekl: „Adrianko… moc se ti omlouvám, že jsem tě neprávem obvinil.“

Byl to okamžik téměř slavnostní. Krátký. Vzácný. Historický. Záznam hodný rodinné kroniky.

Na Marsu to s přiznáváním chyb nemají jednoduché. Ale občas… občas se stane zázrak.

A já vím jediné: Chlap prostě neví. A nevidí. Ale bez něj by to byla strašná nuda.

A navíc… kdo jiný by mi pořád připomínal ty metly?